Zajímavý paradox lidského chování, kdy rukojmí pod psychickým tlakem pocítí náklonnost k únoscům, tzv. stockholmský syndrom, bezděčně "vynalezli" bankovní lupiči a jejich rukojmí. Termín posléze vymyslel americký psychiatr Frank Ochberg, který studoval přepadení banky v centru Stockholmu před 40 lety, 23. srpna 1973. Během pár hodin se tehdy mezi jedním z lupičů a jednou rukojmí vyvinul vztah, který by se dal popsat jako spolupachatelství zamilovaných.
Stockholmský syndrom bývá často charakterizován jako traumatické pouto. Vzniká totiž z potřeby oběti nalézt alespoň trochu racionální vysvětlení pro vlastní postavení - je vlastně únikovým mechanismem, při jehož použití se oběť částečně identifikuje s hodnotami únosce. Stockholmským syndromem trpí podle FBI až 27 procent unesených.
Oběť je nejprve zdrcena a šokována, pak se projeví základní instinkty, které vedou k snaze zavděčit se. "Neuvěřitelné chování rukojmí Kristin, její náklonnost k únosci, zášť k úřadům a nakonec opětovaná láska únosce, to jsou tři základní prvky pro definování syndromu," vysvětluje Ochberg a poznamenává, že na podlaze banky se našly i stopy spermatu. "Hledat vzájemné sblížení v takové situaci není až tak neobvyklé, je to projev strategie, jak přežít," svěřila se po letech někdejší rukojmí Kristin Enmarková, které tehdy bylo 23 let. Navzdory legendě se však Kristin za svého lupiče nevdala. "Několikrát jsme se sešli. Poznala jsem jeho rodinu a on moji."
"Nejde jen o pud sebezáchovy," říká Ochberg, který pracoval pro FBI po traumatizujícím zmasakrování 11 izraelských atletů na mnichovské olympiádě v roce 1972 palestinským komandem. To, co se jakoby vzorově odehrálo mezi Kristin a jedním z lupičů, se projevilo i v dalších případech, kdy se pod hrozbou zániku oběti a zabijáci sblížili. "Je to až mateřská láska. Podstupujete fázi naprostého zdětinštění: nemůžete jíst, mluvit ani jít na záchod bez dovolení," upozorňuje Ochberg, kterému se koncem 70. let podařilo přesvědčit FBI o využití teorie v terénu i rozšířit ji do ciziny.
Osudné přepadení ve Stockholmu
Stockholmský syndrom vychází z přepadení pobočky Kreditbanky 23. srpna 1973 na náměstí Norrmalmstorg v samém centru švédské metropole. Dopoledne do budovy vtrhl 32letý Jan-Erik Olsson, vypálil dávku ze samopalu a vykřikl: "Hra teprve začíná!"
Lupič zajal čtyři pracovníky banky jako rukojmí a požadoval tři miliony švédských korun, zbraně, neprůstřelné vesty a vozidlo. A hlavně žádal, aby známý recidivista a jeho přítel Clark Olofsson byl propuštěn z vězení a připojil se k němu. Olofssona téhož dne dopravili na místo i s autem Ford Mustang, který měl lupičům posloužit k útěku.
Televizní diváci sledovali vyjednávání, které osobně vedl tehdejší premiér Olof Palme, šest dnů v přímém přenosu. Pořádkové síly pak 28. srpna zamořily banku plynem a osvobodili rukojmí, ačkoli se někteří, hlavně Kristin, vzpírali z obav, aby policie chladnokrevně nezastřelila na místě Olofssona.
Olofsson byl odsouzen k šesti a půl roku vězení, v dalších letech "seděl" za různé delikty, kupříkladu za pašování drog. Olsson dostal celkem deset let a nějaký čas žil se ženou, s níž si dopisoval z vězení. Od roku 1996 pobýval v Thajsku s thajskou ženou a synem, v roce 2009 vydal autobiografii.
Únos dcery tiskového magnáta
Nejslavnějším příkladem stockholmského syndromu byl patrně únos dcery tiskového magnáta Patty Hearstové v roce 1974, která se posléze za únosce provdala a za spoluúčast na loupeži byla odsouzena k sedmi letům vězení, než ji omilostnil prezident Jimmy Carter.
Z posledních let se o syndromu mluvilo například v kauze Rakušanky Nataschi Kampuschové, kterou skoro osm a půl roku držel v zajetí duševně narušený muž, Wolfgang Priklopil. V srpnu 2006 Kampuschová utekla a Priklopil posléze spáchal sebevraždu.
S únoscem se podle psychologů také v roce 2002 identifikovala i patnáctiletá Američanka Elizabeth Smartová, kterou unesl v noci z domu rodičů v Salt Lake City údajný duchovní Brian David Mitchell. Smartová byla po devíti měsících nalezena živá a zdravá v obci asi 25 kilometrů od domova, podle vyšetřovatelů ale mohla utéci daleko dříve. Mitchell byl v květnu 2011 odsouzen za únos na doživotí.