Soutěž: To bylo včera

Soutěž: To bylo včera

30. 8. 2013

Taky jsem nějak nevěděla o čem psát, zážitků z prázdnin hodně, ale kromě toho mého Chorvata jsem nepřišla na nic, co by snad stálo za to, abych se o tom zmínila. Prázdniny u babiček byly sice vždy kouzelné, ale to jsem už popisovala v jiných mým příspěvcích, tak bych se opakovala, navíc  podobných příběhů je v soutěži už dost, takže jsem si nechala nějakou rezervu, a dá se říct, že jsem tušila dobře, bylo to včera...

Protože končí prázdniny a my slíbili domácím vnukům ještě nějaký výlet, dohodli jsme se na tom, že pojedeme do Českých Budějovic, kde právě včera začínala Země živitelka, kluci chtěli s námi jet, přestože tam byli již několikrát s rodiči, tak jsme vyrazili, s ohledem na mé bolavé nohy se jelo na nádraží autem, ale potom už vlakem,vzhruba 100 km,směr Č.Budějovice. Kluci jsou velmi slušní, takže jsem se neobávala žádných větších problémů, akorát jsem poprosila své nohy, aby šlapaly aspoň tak, abych těm ostatním výlet nezkazila.

Dorazili jsme na výstaviště, vše šlo docela hladce, jen já pokukovala po nějaké té lavičce, kde bych si na chvíli oddychla, ale nakonec jsme došli jedním tahem až do Pivovarské zahrady, kde hrála zrovna svižná dechovka, sedli jsme si a koupili si nějaké to pití, s jídlem že ještě počkáme. Muzika hrála, můj muž si dal jedno pivo, desítku a protože on je dobrý zpěvák, začal si pobrukovat víc a více a nakonec zpíval docela nahlas a bavil tím celé okolí, ale vnuci se řechtali, až se prohýbali, takže bylo celkem veselo, já sama jsem si říkala, že je dobře, že jsme tam jeli, nádherné počasí a dobrá nálada, co si může člověk více přát, to se i zapomene na bolavé dolní končetiny.

Kapela měla přestávku, ale můj muž, jakoby o tom nevěděl, začal prozpěvovat sám, jenže si k tomu vybral nějaké sprostonárodní písničky, hulákal na celou zahradu, která byla zcela zaplněna a celé to lidstvo obracelo hlavy k naší lavici. Kluci z toho byli hin, ale řechtali se na celé kolo, ale mně už přišla celá situace trapná, tak jsem ho musela okřiknout. Pak jsem přišla na to, že si v jednom z pavilonu, kde se propagovaly doplňky k stravě, nabízela paní pilulky pro děti a dospělé a on si tam sáhl pro obě a najednou je slupl, tak jsem to dala klukům jako vysvětlení jeho náhlého veselí, ale tím jsem je přivedla ještě k většímu smíchu, zvláště, když jsme zjistili, že mému muži kouká z kapsy u kalhot nějaký pytlík, a on se přiznal, že si koupil v řeznictví u nádraží nějaký salám, asi proto, aby si nemusel kupovat na výstavišti drahé jídlo, to mě zcela dorazilo, ale protože ho znám, jen jsem pokrčila rameny a řekla vnukům, ať si vyberou cokoliv, že to platím já.

Pak jsme se zvedli a šli o dům dál, k vidění bylo všeho od všeho a nakonec jsme došli k novému velkému pavilonu, ale těsně před ním jsem viděla, že prodávají mnou tak oblíbený červený burčák, tak jsem skočila, že si dám veselý kalíšek, přesto, že jsem byla hned hotová, už na mě čekal jen starší vnuk, ten mladší zmizel s mým mužem v útrobí ohromného pavilonu, který má nejméně 3 vchody, tak jsme trpělivě čekali, až nějakým vylezou, ale asi po půlhodině naši dva milí chlapci se neukázali, tak jsme je tam šli hledat, několikrát jsme pavilon prošli křížem krážem, ale nikde jsme je neobjevili, mobily nám byly tentokráte na dvě věci, protože my dva venku jsme měli tři a oni vevnitř ani jeden. Nezbývalo, než vyjít ven a čekat, jestli se ti dva zbloudilci nevrátí na místo, kde nás opustili, to se povedlo po další asi čtvrthodině, oběma svítila očka a vnuk hlásil, jak jsou najezení, že tam byl výborný systém, nejdřív klobásky, pak chleba a hned něco zapít. Neměla jsem nějak slov, ale starší Honzík jen pronesl, "to jsme pustili dva stejné spolu". V pavilonu se v té době nacházel i náš pan prezident, ale my venku jsme ho neviděli, což mě nevadilo, protože já ho nevolila, ale zato jsme potkali jednoho z "Kluků v akci", toho většího a k vaření mám určitě lepší vztah, než k politice, takže vlastně spokojenost.

A jdeme dál, stánek od stánku, dohodli jsme se, že se ještě na chvíli posedíma, něco k jídlu, k pití, a pak že pomalu půjdeme na městskou dopravu a na vlak. Kluci byli moc hodní, splnila jsem jim skoro každé přání, ale oni nejsou takoví, že by si něco vydupávali, akorát mě mrzelo, že mladší Ríšánek chtěl ledovou tříšť, protože jeho velký pohár tého dobroty byl tak chemicky barevný a ještě k tomu studený jako led, tak jsem měla trochu obavy, aby před začátkem školy nedostal angínu.

Koupili jsme malé dárečky pro rodiče a mně najednou začal bolet zub, nejdřív jen tak, aby se neřeklo, pak více a více a když jsme jeli v trolejbusu k nádraží, tak už jsem věděla, že je zle. Vlak přijel a spousta lidí se hrnula,aby obsadila ta lepší místa, ale když jsme konečně vlezli do vlaku my, už se nedalo nic vybírat, vlastně jsme byli rádi, že si vůbec sedneme, dokonce můj muž seděl v kupé vedle a stále mu koukal z kapsy těch kalhot ten pytlík se salámem, což mě přišlo sice k smíchu, ale bolest zubu už byla taková, že jsem zapomněla i na své bolavé nohy a skrčená na sedadle v kupé jsem se přihlouple usmívala na vnuky, kteří seděli proti mě a hráli si s prstama, protože pro jinou činnost nebyl opravdu žádný prostor.

Ve Strakonicích se začal vlak vyprazdňovat, a když jsme přijížděli do naší cílové stanice, už tam moc lidí nebylo, hrnuli jsme se vystoupit, muž, kluci za ním, ale když jsem měla vystoupit já, zjistila jsem, že je to na mě moc vysoko, stála jsem bezradně a nevěděla, kterou nohou skočit, aby to mělo co nejmenší dopad, tu operovanou šetřím už 12 let, tu druhou jsem za tu dobu oddělala, takže nejistý výsledek v obou případech, volala jsem na mé kluky, ale ti se vzdalovali a neslyšeli mě, dole stáli lidé, kteří chtěli do vlaku nastoupit, sice mě litovali, ale nikoho nenapadlo mi nějak pomoci. A pak jsem skočila, ani nevím na kterou, ale neupadla jsem, tak jsem chvátala za těma mýma chlapama a hned dostali za to, že mě chtěli nechat ve vlaku.

Když jsme dojeli domů autem, ještěže stálo na tom nádraží, tak jsem sebou švíkla na gauč, strčila si do pusy hřebíček, protože můj zubař má ještě týden dovolenou, kluci se už těšili, že pojedou na kolech za kamarády k potoku, muž vytáhl z kapsy pytlík se salámem a měl večeři, tak jsem si myslela, že nemám žádnou povinnost, než odpočívat. Bylo mě hrozně, dostala jsem i nějakou zimnici a třásla jsem se jako malý ratlík. Poprosila jsem muže, jestli by mi nepodal novou thermodeku, kterou mám ještě zabalenou, ale on mě odbyl, že mám dek dost, tak abych si nějakou přihodila. Nakonec jsem vylezla, uvařila si teplý čaj, vyplivla hřebíček a vzala si něčeho malého do žaludku, pomalu jsem se zahřála, ale tak jsem si pomyslela, že kdybych v tu chvíli umřela, že bych si toho ani nikdo nevšiml a prosila jsem všechny svatý, abych měla ještě chvíli dost sil se o sebe postarat sama. Zub sice nepřestal bolet, ale už byl rozumnější a dokonce se mi povedlo usnout. Ráno se mě muž ptal, jak jsem se vyspala, tak jsem mu řekla, aby mě nechal na pokoji. To se mu nelíbilo, tak mě hned vyčítavě řekl, co chci, že mě včera přece odvezl na nádraží. Co dodat? Nic! To bylo včera a dnes?

Dnes má Honzík narozeniny, bude oslava a já mu budu dělat jeho oblíbené řízečky, i když hostitelka je dnes jeho maminka, tak oni ty řízečky kluci vždy chtějí ode mně, jsou to mí zlatí kluci, zub sice cítím, ale vyloženě nebolí, ani nemůže, vždyť mám ještě nějakou povinnost a Honzíkovi nechci pokazit narozeniny. Tenkrát před 13lety, když se narodil, tak jsem měla taky velikánskou radost, a to jsem ještě netušila, jaký to bude prima kluk. Přeji mu k narozeninám všechno nejlepší, hlavně zdraví a úspěch.

 

Vybavujete si nějaký silný zážitek z prázdnin? Pokud ano, sepište jej a pošlete do naší literární soutěže na téma "Moje prázdniny". Vyhrát můžete digitální foťák Olympus a spoustu dalších cen. Více informací o soutěži najdete zde.
Moje prázdniny
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Olga Štolbová
Ahoj Jíťo,tvá anabáze mě docela dostala.V mých očích máš svatozář,ještě že ti kluci jsou prima.Doufám,že ten zoubek se už zklidnil a řízečky se povedly.Tak ti přeju lepší zbytek dne a hlavně dobrou náladu.
Zuzana Pivcová
Tak, Jitulko, mě už zub, o kterém jsem se Ti zmínila, nebolí. Odešel a s ním i bolest. Naštěstí byl dost vzadu a mezera po něm není při úsměvu vidět, tak se usmívám nad Tvým článkem. Ještě, že to máš ve svých emocích ve vztazích k rodině dobře vyvážené. Kluci jsou výborní, že? Přeji hezkou oslavu, bez hřebíčku a bez bolesti.
Jarmila Peerová
Když se daří,tak se daří...Přečetla jsem si Jituško Tvou včerejší anabázi a opravdu jsi měla pestrý den... Hlavně, že vše dobře dopadlo a já Ti jen držím palec,aby zub nebolel a dnešní oslava se vyvedla...

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.

AKTUÁLNÍ ANKETA