Spolu s papežem Janem Pavlem II. patří Lech Walesa k nejznámějším osobnostem poválečného Polska. Statečný opoziční aktivista, k jehož vzhledu neodmyslitelně patří pěstěný knír a medailonek Panny Marie Čenstochovské v klopě saka, stál u zrodu legendárního odborového svazu Solidarita a v roce 1983 byl vyznamenán Nobelovou cenou za mír. Poté co komunistický režim v Polsku padl, stal se Walesa, od jehož narození uplyne 29. září 70 let, prvním nekomunistickým prezidentem této nemalé evropské země.
Na cestu protirežimního aktivisty se elektrikář z gdaňských loděnic V. I. Lenina vydal v prosinci 1970. Polsko tehdy zasáhla vlna nepokojů vyvolaná zhoršením životních podmínek a Walesa pomáhal organizovat stávku na svém pracovišti.
V té době byl zřejmě kontaktován polskou tajnou službou, která Walesu podle některých historiků naverbovala jako svého spolupracovníka. Zda byl Walesa skutečně agentem s krycím jménem Bolek, je dodnes předmětem ostrých sporů. On sám obvinění odmítá jako vykonstruované, přičemž v prosinci 2011 mu dal za pravdu i polský Ústav paměti národa.
V roce 1976 přišel Walesa kvůli kritice režimem ovládaných odborů o práci v loděnici. To ho přimělo, aby se do činnosti opozice zapojil ještě intenzívněji. Distribuoval ilegální tiskoviny, stal se členem zakázaných Svobodných odborových svazů a pořádal diskuse s dělníky. Neodradilo jej ani to, že byl za svou činnost opakovaně zatčen.
V létě 1980 se Polskem prohnala další z pravidelně se opakujících stávkových vln. Lech Walesa neváhal, přelezl zeď gdaňské loděnice a na svém někdejším pracovišti se odvážně postavil do čela okupační stávky. Záhy se navíc ujal řízení Mezipodnikového stávkového výboru, který koordinoval protesty v dalších závodech.
Podpis takzvaných gdaňských dohod, v nichž komunisté přistoupili na většinu požadavků stávkujících dělníků, učinil z Walesy definitivně ikonu opozičního hnutí. Bylo proto logické, že se následně stal předsedou prvních nezávislých odborů v komunistickém bloku, jež vznikly právě na základě gdaňských dohod.
Solidarita a válečný stav
Vznik Nezávislého samosprávného odborového svazu Solidarita na podzim 1980 vyvolal v Polsku naprostou euforii. V okamžiku svého největšího rozkvětu měla Solidarita kolem deseti milionů členů a byla zároveň odborářským, národním i náboženským hnutím, v němž se vedle dělníků angažovali i vysokoškolsky vzdělaní příslušníci opoziční inteligence. Zároveň se v ní však utvořilo křídlo, které Walesovi vyčítalo přílišnou umírněnost vůči režimu.
"Karneval svobody", jak se někdy označují měsíce následující po vzniku Solidarity, skončil v prosinci 1981. Generál Wojciech Jaruzelski tehdy vyhlásil v celé zemi válečný stav a s pomocí armády a policie surově zatlačil Solidaritu do podzemí.
Samozřejmě, Walesa byl v prosinci 1981 mezi prvními internovanými představiteli opozice. Na svobodu se dostal na podzim 1982. Hned následující rok získal Nobelovu cenu míru a setkala se s ním řada představitelů západních zemí.
Gorbačov? Světlo v tunelu
Uvolňování politických poměrů v Sovětském svazu po nástupu demokraticky smýšlejícího Michaila Gorbačova přimělo ve druhé polovině 80. let progresivnější část polských komunistů k navázání styků s opozicí. Vyvrcholením tohoto procesu byla jednání u kulatého stolu, na nichž se zástupci opozice dohodli s představiteli moci na vypsání polosvobodných parlamentních voleb. Ty se konaly v červnu 1989 a skončily triumfem nekomunistických kandidátů.
Ačkoliv byl Walesa aktivním účastníkem jednání u kulatého stolu, ambici stát se poslancem neměl. V polovině září 1990 nicméně oznámil, že se hodlá ucházet o nejvyšší ústavní funkci v zemi. Prvním nekomunistickým prezidentem Polska byl zvolen počátkem prosince téhož roku.
Pětileté působení Lecha Walesy v prezidentském úřadu bylo poznamenáno řadou kontroverzí. Část kritiků mu vyčítala, že rezignoval na snahu o dekomunizaci země. Jiní zase Walesu obviňovali z autoritářských sklonů, kvůli nimž se často dostával do konfliktu s parlamentem a vládou. Výsledkem bylo, že v prezidentských volbách v roce 1995 Walesa úřad neobhájil a byl nucen jej předat postkomunistovi Aleksanderu Kwaśniewskému.
Podivné výroky na závěr
Od poloviny 90. let je Walesa i přes opakované pokusy o návrat na politické výsluní soukromou osobou. V létě roku 2006 dokonce vystoupil ze Solidarity. Vadilo mu totiž, že odbory ve volební kampani podpořily stranu Právo a spravedlnost jeho názorových odpůrců bratrů Kaczyńských.
Kromě psaní vzpomínkových knih, práce v Institutu Lecha Walesy a boje za očištění svého jména od obvinění ze spolupráce s komunistickou tajnou policií se zřejmě trochu zhrzený Walesa věnuje komentování domácí i zahraniční politiky.
V poslední době vyvolal rozruch například svým výrokem na adresu homosexuálního poslance Roberta Biedroně a transsexuálky Anny Grodzké, které hluboce věřící Walesa odkázal do posledních lavic Sejmu "a možná i za ně". Podobně média zaujala i jeho několik dnů stará výzva, aby Německo a Polsko vytvořily jeden stát.