Odhalil do té doby prakticky neznámé hrůzy koncentračních a pracovních táborů v komunistickém Sovětském svazu, a definitivně tak i pro některé západní intelektuály demaskoval pravou podstatu moskevského režimu. Monumentální dílo ruského spisovatele Alexandra Solženicyna o trestaneckých lágrech Souostroví Gulag vyšlo poprvé v ruštině v emigrantském vydavatelství YMCA-press v Paříži před 40 lety, 28. prosince 1973. Spisovatel, který po okupaci Československa v roce 1968 prohlásil, že "je ostudné být Sovětem", se proslavil dílem odhalujícím nelidskost sovětského systému, kterou okusil na vlastní kůži.
„Věnováno všem, jimž život nestačil, aby o tom vyprávěli. A nechť mi odpustí, že jsem všechno neviděl, na všechno si nevzpomněl a všechno nevytušil,“ uvedl autor v předmluvě k dílu, které psal v letech 1958-1968.
Solženicyn, který byl po pobytu v lágrech nakonec ve svých 55 letech vypovězen ze SSSR na Západ, použil v názvu knihy slovo Gulag, což je ruský akronym pro Hlavní správu táborů (Glavnoje upravlenije lagerej). Gulag byla síť táborů nucených prací rozprostřená po všech 12 časových pásmech Sovětského svazu od Bílého moře k Černému a od polárního kruhu k pustinám Střední Asie.
Stránky s textem nafotil Solženicynův přítel na mikrofilmy. Ty byly ukryty do krabičky s kaviárem, kterou do Paříže posléze převezl ruský překladatel v UNESCO Saša Andrejev. Dílo poté vyšlo ve zmíněném nakladatelství YMCA-press, které přitom původně vzniklo v roce 1921 v Praze.
Miliony umučených a česká stopa
Význam publikace Souostroví Gulag byl nedozírný. Byl jedním z posledních úderů naivním představám, které o Sovětském svazu stále chovali někteří západní intelektuálové. Popis vězeňského systému od zatčení přes soud, vězení až po vyhnanství byl tak silný nejen ohromujícími čísly popravených, mučených a týraných, ale také brilantním zachycením nesčetných příběhů lidí v tomto pekle držených.
Gulag začal být budován již za Lenina v roce 1919 a rozšířen byl zejména za hrůzovlády Josifa Stalina. Správa byla i s tábory samotnými oficiálně zrušena v lednu 1960, ve skutečnosti ovšem tábory (pod jiným jménem, většinou s méně krutým režimem a někdy i na jiných místech) existovaly až do konce komunistického režimu.
Během celé existence SSSR vzniklo nejméně 476 táborových komplexů, v nichž byly sdruženy tisíce táborů. Jen v období Stalinovy hrůzovlády (1929-1953) prošlo tábory gulagu nejméně osm milionů lidí. Podle historiků zemřelo v lágrech jen v letech 1934-1953 přes milion lidí, celkově se počet mrtvých podle odhadů může blížit deseti milionům.
Zajímavá byla reakce sovětské tajné služby KGB na vydání knihy. Ta si najala českého novináře Tomáše Řezáče (1935-1992), syna spisovatele Václava Řezáče, který po roce 1968 emigroval do Švýcarska (jak se později ukázalo, se zcela konkrétními úkoly, připomínajícími misi kapitána Pavla Minaříka v redakci Svobodné Evropy). Řezáč napsal knihu Spirála Solženicynovy zrady, která v roce 1978 péčí KGB vyšla česky v Moskvě a byla poté zdarma šířena v Československu.
Řezáč v knize například napsal: „Sovětské tábory nikdy a v žádném smyslu slova nebyly tábory smrti, naopak se vyskytly i případy, kdy pracovní brigády dostávaly obložené chleby s černým kaviárem! Pro Solženicynovu literární metodu je typická konjunkturální lež.“
Osm let v Gulagu i Nobelova cena
Solženicyn, rodák ze severního Kavkazu (narozen v prosinci 1918), byl na konci druhé světové války, v níž bojoval jako důstojník dělostřelectva a dvakrát byl vyznamenán, za kritické poznámky v korespondenci na adresu sovětského vedení zatčen a na osm let skončil v trestném táboře. V roce 1953 byl ze zdravotních důvodů propuštěn, další tři roky ale strávil ve vyhnanství v Kazachstánu.
V době přechodného uvolnění za vlády Nikity Chruščova vydal v roce 1962 povídku Jeden den Ivana Děnisoviče, která byla prvním uměleckým dílem z prostředí sovětských koncentračních táborů legálně publikovaným v tehdejším SSSR. Dílo obletělo triumfálně celý svět a Solženicynovi zajistilo světový obdiv.
Po nástupu Leonida Brežněva do Kremlu v roce 1964 ale "spadla klec". Solženicyn začal publikovat v rodícím se samizdatu a v zahraničí a konfrontace se sovětskou mocí se zostřovala. V roce 1969 ho vyloučili ze Svazu spisovatelů, v roce 1970 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu, kterou si však nevyzvedl z obavy, že by ho úřady nepustily zpět do země. V roce 1971 mu pak vyšla na Západě kniha Srpen 1914.
Vyhoštění ze země a rehabilitace
Po zveřejnění výzvy Nežít ve lži byl Solženicyn 13. února 1974 zatčen, zbaven občanství SSSR a vypovězen na Západ (šlo o první vypovězení občana SSSR od Lva Trockého v roce 1929). Žil pak v Německu, ve Švýcarsku a v roce 1976 se usadil v americkém státě Vermont. Postupně na Západě vyšly všechny jeho romány Souostroví Gulag, V kruhu prvním a Rakovina.
V Sovětském svazu mu práce začaly vycházet v roce 1989 a o rok později bylo publikováno i Souostroví Gulag. Ve stejném roce mu bylo vráceno občanství a v roce 1991 byl zproštěn obvinění z vlastizrady a (podruhé) rehabilitován. Do Ruska se vrátil až po rozpadu SSSR v roce 1994. Zemřel v Moskvě v srpnu 2008 ve věku 89 let.
Česky vyšlo Souostroví Gulag oficiálně v roce 1990, předtím vyšlo v exilu, v curyšském nakladatelství Konfrontace v roce 1974 a 1976.