Pojď, Míšánku, dnes ti povím pohádku o tom, proč máš tak hezkou, stříbřitě modrou krátkou srst.
Před mnoha, mnoha lety žily na Zemi jen perské kočky. Také kocour, o kterém ti budu vyprávět, byl dlouhosrstý. Ležel věčně na sluníčku a olizoval se. Lidé se usmívali na nebe a říkali: Jaká krásná modř! Kocour tedy poprosil modré nebe: Prosím tě, milé nebe, daruj mi kousek své modré barvy, aby mě lidé měli také tak rádi. Rádo, řeklo nebe, ale musíš mi za to dát svůj hustý kožíšek, abych si mohlo ušít hebký polštářek.
Kocour souhlasil, protože jeho přání, líbit se lidem, bylo velmi silné. A tak se stalo. Na nebi plul bílý nadýchaný oblak a kocour měl modrou, docela nakrátko ostříhanou srst. Lidé, kteří šli kolem, spráskli ruce a vykřikli: To je ale hrozná kočka! Jak směšně vypadá, modrá a oškubaná! Kocour posmutněl. Lidé se mu jen posmívali a dokonce ho vyhnali od domovních dveří. Toulal se sem a tam, až se setmělo. Pak si lehl unaveně pod strom a usnul. Stříbrnému Měsíci se kocoura zželelo a přikryl ho svou stříbrnou dekou, aby mu nebyla zima. Když se kocour příštího rána probudil, byla jeho srst stříbřitě modrá. Ale ani tak se lidem nelíbil. Chyťte ho, volala pradlena, ten zloděj mi určitě ukradl šmolku na prádlo! Kocour pojednou uslyšel hvizd policejní píšťaly a dal se na útěk. Uviděl před sebou široká vrata a vběhl dovnitř.
Vevnitř byly všude boxy s kočkami a na pódiu seděla učená porota. Jeden starý anglický lord zvedl kocoura ze země a řekl anglicky něco, co znělo asi jako: Kuriózní! Takovou raritu jsem ještě nikdy v životě neviděl. Stříbřitě modrý a ještě k tomu krátkosrstý. Vzal si kocoura s sebou do vlasti. Tak našel kocour nový domov a svému pánovi připravil ještě hodně radosti. Jeho potomci získali mnoho medailí a čestných cen a byli označeni jako plemeno "britské krátkosrsté", barva "modrá".
Tak, Míšo, co tomu říkáš? Už víš, za co vděčíš svému prapradědečkovi? Ale, ale, milostpán ani nepočkal na šťastný konec pohádky a klidně si usnul. No, tak spi sladce!
Leden 1988