Existuje zima, ale taky „fakt kosa!" (soutěž)

Existuje zima, ale taky „fakt kosa!" (soutěž)

2. 2. 2014

Mráz je dobrý sluha, ale zlý pán. No, vlastně sluha ani tak moc ne.

Mám rád les a vždy jsem měl. Jako skaut, vedoucí turistického oddílu, tulák a tramp. A nejezdil jsem do lesa jen v létě, ale jako správný drsňák i v zimě. A na jeden zimní víkend nezapomenu. Nevím už, v kterém to bylo roce, ale bylo mi asi tak dvacet, nebo jen něco málo víc. Pak také si pamatuji, že to bylo na konci ledna a nebo první dny února. Tenkrát bylo normální, že celou zimu byla alespoň minimální vrstva sněhu. Teploty se motaly kolem nuly, sněhu tehdy po kolena. Tak co budu sedět doma. Hurá na Brdy.

Sbalil jsem si do US torny celtu, vojenskou deku, s kterou jsem jezdil, a že byla zima, tak ještě deku „larisu“. Taky ešus, svíčku, nožík, sekerku, kus svíčky, konzervy, chleba a takové ty drobnosti. V sobotu brzo ráno ještě za hluboké tmy jsem se oblékl, nazul kanady a mazal na vlak. Na teploměr jsem se nepodíval. Teda frišno mi bylo, to jo, ale nejsem žádnej bábovka. Jel jsem do Dobříše a chodil po kopcích. Už jsem se těšil až se zahřeji u ohně.

Někdy po poledni jsem dorazil na svoje oblíbené místečko pod kopcem Stožec. Tam jsem si vytvořil z klacků, igelitu a roští přístřešek ve tvaru indiánského týpí. Bylo to suché místečko, dal se tam rozdělat malý ohník a měl jsem tam i lehátko vystlané chvojím a schovaná pila. Luxus.

Už abych byl u ohýnku. Pořád jsem se tak nějak nemohl zahřát. Rozdělal jsem oheň z dříví, připraveného od minule v suchu pod přístřeškem a než se rozhořel, pustil jsem se do přípravy dřeva na večer. V zimě se stmívá brzo a dřeva se spálí poměrně dost. Je hloupé, že na ohřátí a vaření je třeba stejně velký oheň pro čtyři lidi jako pro jednoho, ale na přípravu jsem sám. Ale když tam mám dobrou pilu, jde to dost rychle.
Ani děláním dřeva jsem se moc nezahřál. A když jsem si sundal rukavice, hned jsem si je zase oblékl. Proč je mi dnes stále taková zima? Mít sebou teploměr, nedivil bych se.

Oheň se rozhořel a byl čas dát vařit vodu na čaj. Vzal jsem ešus a sekerku a šel k potůčku vysekat díru do ledu. Odhrnul jsem sníh a sekám, sekám, štěpiny ledu létají na všechny strany, a ďolík v ledu se prohlubuje. Sekám, sekám a stále voda nikde. Sekám, sekám, stále led a najednou z díry létá písek. Voda nikde, samý led a jsem na dně. No nic. Je dost sněhu, žízní neumřu.

Kdo se už to zkoušel, ví, jak neuvěřitelně velké množství sněhu je třeba rozehřát pro trošku vody. Led je mnohem kompaktnější. Navršil jsem do ešusu nasekanou ledovou tříšť a dal na oheň. Dlouho jsem se tak netěšil na horký čaj jako dnes. Věci se někdy komplikují. A když je zima, komplikací přibývá. Ledová tříšť se sice postupně pomalu rozehřívala, ale ještě jsem neměl vyhráno. V ešusu se vytvořil jakýsi ledový špalek. Na dně a po jeho obvodu sice byla teplá voda, ale jak se zahřívala, stoupala nahoru, tam zalila ten ledový špalek a zase si tam klidně zamrzla.

Tak to už jsem začal pěkně fajrovat a vytvořil pořádnou vatru. Také jsem navzdory soumraku začal zvětšovat zásoby dříví. Přitáhl z lesa a rozporcoval další soušku. Trochu mě to zahřálo a dodalo lepší pocit.  Představa spokojeného posezení u plápolajícího ohníčku po chutné večeři a následný zdravý spánek na čerstvém vzduchu? Tak s tou představou jsem se už pomalu a nerad loučil. I když jsem nevěděl, že je kolem -20°C, došlo mi, že je fakt zima.

Nakonec ta velká vatra přivedla vodu do varu, uvařil jsem čaj a plochým koncem sekery do něj vymačkal zmrzlý citrón. Vajíčka, která jsem si vezl z domova rozklepnutá ve skleničce od dětské výživy jsem smažil tak, že jsem místo vajíčka rozbil sklenici a špalek vaječného ledu posadil na pánvičku. Tam zvolna rozmrzal. O krajíc chleba se postarala pila.

Najedl jsem se a vařil další čaj. Večer pokročil a já měl pocit, že ještě přituhuje. Později jsem zjistil, že pocit byl oprávněný. Už ani u ohně jsem se moc nezahřál. Připadalo mi, že hřeje nějak málo. Že abych ho k ohřátí trochu víc využil, musel bych se zahrabat do žhavého uhlí.

Tak tedy žádné tedy vysedávání u ohně. Zahrabu se do dek. Přenesl jsem žhavé uhlí na ohnišťátko pod přístřeškem a udělal si ohník tam. Sice jen miniaturní, který přístřešek okamžitě zaplnil dusivým dýmem, ale na to, abych si mohl rozepnout přezky a vybalit tornu jsem si musel průběžně ohřívat zkřehlé prsty. Sundal jsem si boty a ponožky vyměnil za rezervní, které mám na spaní. To je blaho.

Na sušení ponožek jsem si z větviček vyrobil u ohýnku jednoduchou konstrukci. Ponožky mám vždy sebou několikery. A kór v zimě na ponožkách nešetřím. Ani jsem se moc neodstrojoval a zachumlal se do dek. Očekávané zahřátí se nedostavovalo. Naopak. Začaly mi mrznout nohy. Tak jsem si vyměnil ponožky za ty, které se mezitím nahřály u plamenů. Přiložil jsem pár polínek a znova se zachumlal do dek. Tak asi za půl hodiny, možná dřív, jsem vše zopakoval. Vyměnil ponožky na mrznoucích nohách za teplé, přiložil polínko a opět se zachumlal. A tak celou noc. Hodinky, které jsem si večer položil na kámen u hlavy se zastavily. Asi zamrzly i když byly mechanické, natahovací. Měnil jsem ponožky a přikládal.

Ani jsem oka nezamhouřil. To se nedá vyprávět. To se musí zažít. Byla mi hrozná zima. Ale tu bezesnou noc jsem trávil tím, že jsem přemýšlel, co dělám špatně, co jsem si měl vzít sebou a naopak, co je mi v takovém mrazu k ničemu. A tak místo abych si řekl, že příště už v takové zimě nikam nepojedu, drkotal jsem zubama a těšil se na příště, jak si to s tou zimou rozdám.

Sotva jsem měl ráno pocit že se rozednívá, začal jsem balit. Jedu domů. Do bot jsem chvíli mlátil sekerou a nahříval je, aby zmrzlá kůže povolila a mohl jsem se obout. Smotal jsem deky dost halabala. Také jsem domů vezl neumyté nádobí. Ale opravdu už jsem neměl náladu na detaily. Než se úplně rozednilo, měl jsem zabaleno. A vyrazil směrem na Voznici a do Malé Hraštice na vlak.

Ani chůze nezabránila tomu, aby mi nemrzly nohy a ke konci cesty už jsem pěkně pajdal. Vzpomněl jsem si jak se vlekli od Stalingradu vojáci německé armády a dostal jsem strach z omrzlin. Hlavně když jsem sundal boty, to jsem se zděsil. Od kotníků dolů byly fialovomodré. Naštěstí se ohřály a dostaly normální barvu. Ve vlaku se mi spustila rýma. Pořádně mi teklo z nosu, ale za chvíli to přestalo a tak jsem ani nemarodil.

Až později jsem se dozvěděl od hajného na Knížecích studánkách, kousek od mého nocování pod hřebenovkou, že měli na teploměru -27°C.  To je tedy nářez. 

Tak se zrodilo moje adrenalinové hobby. Jak hlásí mimořádné mrazy a nebo neobyčejně silné sněžení, začínám balit a chystám se do lesa. Vybavení už ale je zcela jiné. Zvláště po revoluci byly dostupné moderní technologie. Spacák určený pro teploty do -30°C je něco jiného než dvě deky. Spát na samonafukovací karimatce se nedá se spaním na celtě a chvojí srovnat. Funkční termoprádlo člověka hřeje. V horolezeckých botách je jinačí teplo, než ve vojenských kanadách. Benzínový vařič Coleman sice stojí nekřesťanské peníze, ale uvaří během chvilky a dokáže celou noc slušně vytápět stan.

Romantika zimního táboření se těžko popisuje. Je to zážitek. Chce to obstarat si potřebné vybavení. Někdo si koupí třeba drahé kolo, někdo luxusní lyže. Já jak jsem to počítal, nesu taky na zádech někdy cca třicet tisíc, ale porazit i hodně velkou zimu mne těší. Les je při -25 stupních mrazu prostě jiný. Kdo sedí doma u kamen to nezažije. Já to několikrát zažil. Ale stejně i když jsem vozil už vždy teploměr, na -27°C teplota neklesla.

Moje současné zimní jízdy na motorce, to je už jiná kapitola. 

 

Soutěžní příspěvek - máte nějaký zajímavý zážitek související se zimou? Pošlete jej do naší literární soutěže na téma: Moje drsná zima. Nejlepší příspěvky odměníme.
soutěž - zima
Hodnocení:
(6 b. / 1 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jiří Libánský
Ono je to jedno. Na tom, jestli mi někdo věří nebo ne nejsem závislý finančně ani jinak.
Zuzana Pivcová
Protože Tě znám, tak vím, že nekecáš, něco z toho jsi mi už vyprávěl. Jsi borec i teď.
Jiří Libánský
Omlouvám se, znovu jsem si to po sobě přečetl a ono to opravdu budí dojem, jako že jsem si ten přístřešek postavil v tom mrazu za tu odpolední chvilku. Pravda je taková, že ten přístřešek už jsem měl několik let postavený. Stavěl jsem ho ještě než jsem šel na vojnu.
Jiří Libánský
Pane Králi. Ten sníh samozřejmě v létě roztál a další roky už jsem jezdil do sucha. Jednou tam nocoval můj kamarád, kterému se říkalo Grizzly, se svou novomanželkou. Byli na Brdech na svatební cestě. Od té doby bylo uvnitř velmi pěkné dvoulůžko, které tam vyrobil. Přidal jsem další fotky k článku.
Pavel Král
Redakce už malou chybku ve vašem článku opravila-prostě zmizela :-) Jen mi není jasné, jak píšete o suchém místečku v přístřešku týpí, když jste tam podle vašeho doplňku v diskuzi jen sešlapal sníh lopaty nemaje. Oheň na sněhu není suché místečko. Ale popisoval jste to pěkně. Skoro bych tomu uvěřil.
Jiří Libánský
Ten vousatý pán jsem opravdu já. Možná, že vousy na tváři i trochu zahřejí. (asi je to jen pocit). Že jsem jezdil většinou sám, oba snímky jsou samospouští. Přístřešek na svém tábořišti jsem si postavil tak, že jsem rovné cca čtyřmetrové kmeny soušek (asi jich bylo tak deset) poskládal do tvaru tee-pee a nahoře svázal. Pak jsem to obalil igelitovou plachtou. Protože to v lese byla hnusná igelitová hrůza, zaházel jsem to chvojím. Nahoře jsem nechal otvor. Myslel jsem si, že tudy bude odcházet kouř. Nevím proč, ale zůstával většinou uvnitř a udil mne. Možná najdu fotku a přidám do galerie. Stavěl jsem to v zimě. Na sněhu. Bylo ho asi metr a neměl jsem lopatu, tak jen jak jsem to ušlapal. Moje představa byla taková, že pak až zatopím, sníh uvnitř roztaje. Mýlil jsem se. Ještě koncem května jsem spával venku u ohně a dovnitř na sníh jsem si dával potraviny jak do ledničky :-) Ten přístřešek tam vydržel, řekl bych, tak patnáct, možná dvacet let. igelit je trvanlivý materiál.
Pavel Král
Dobrý článek, ale asi jste to psal ve spěchu pod tlakem termínu a nepřečetl jste si to po sobě. - z klacků, igelitu a roští přístřešek ve tvaru indiánského týpí přístřešek. Nikdo nejsme dokonalý. Někdo táboří v mrazech na sněhu, jiný létá na rogalu nebo padáku. Úchylky, které nikomu okolo neškodí pak nevadí.
Olga Štolbová
Jiří, díky za moc prima povídání. I já jsem četla jedním dechem a v teple,ale se závistí. Škoda, že jsem holka a také už dost stará na spaní na sněhu, ale opravdu by mě to lákalo.
Jarmila Peerová
Přečetla jsem si Vaše vyprávění pane Jiří jedním dechem a máte můj obdiv.Přírodu miluji,les je moje láska,ale ne v zimním období,takže si raději ani nechci představit to Vaše " mrazivé utrpení ". Je dobře,že jste přežil ve zdraví a hlavně,že jste zůstal věrný své lásce a radosti.....
Miroslav Štorch
Čtivě napsaný článek se zajímavými fotografiemi. Jen ten fousatý člověk na snímcích je asi Váš kamarád pane Libánský ? Nebo Vy a samospoušť. Kdysi jsme spali ve staré malé kolibě, která byla na Velké Fatře úplně zasypaná sněhem. Ale bylo tam tepleji než jen ve Žďárského pytli a sněhovém záhrabu. Náš tehdejší vedoucí zahynul v lavině o dva roky později na Malé Fatře. To byla hodně velká smůla a drsná zima. Zůstala po něm manželka a dvě děti. :-(

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.