Pan učitel Doležal byl menší zavalité postavy, okolo sto šedesáti centimetrů, s hlavou ostříhanou na ježka. Byl nepřehlédnutelnou postavičkou II.stupně základní devítileté školy v Koryčanech. Schody dvou a někdy i tří poschodí bral vždy klusem a nezanedbatelným doplňkem jeho postavy byl objemný svazek knih a sešitů v podpaží. Nebylo se co divit, byl totiž i v pokročilejším věku výborným tělocvikářem, tak tyto úkony bezpečně zvládal. Nikdy mu žádná učebnice nevypadla, i když se k tomu mnohokrát v jeho poklusu vzhůru schody schylovalo.
Mimo vyučování tělesné výchovy vyučoval také češtinu a jako nepovinný jazyk němčinu. V šedesátých letech minulého století mu pomalu táhlo na šedesátku a byl kantorem z takové té staré školy. Nic to však neubíralo na jeho moderních metodách výuky a přístupu k žákům. Na své jakékoliv dotazy vyžadoval doplnit každou odpověď „prosím ano“ a další jeho zvláštností bylo vstupování do dveří třídy do hodiny vyučování. Po otevření dveří se nejprve chvilku nic nedělo, až poté předkloněn vrazil přímo do třídy pan učitel Doležal. Žáci nejdříve spatřili jeho ježatou hlavu, která se po třídě rozhlédla, a teprve pak se vztyčilo jeho malé zavalité tělo.
Bylo-li již po ránu ve třídě dostatečné denní světlo a ještě se svítilo, vztyčil ukazovák směrem ke stropu a zvolal: „Špáre licht!“ Kdo seděl nejblíže vypínači, okamžitě vyskočil z lavice a zhasínal. Další jeho pozoruhodností bylo svérázné vyvolávání žáků k tabuli. Začínalo slovy: „Punde sem, a to pokud možno ihned a nebo ještě dřív“….. následovala pauza, jméno nebylo vyřčeno a jen se dlouze zadíval na někoho z žáků. Když se dotyčný neměl k tomu, aby se zvedl z lavice a odkráčel k tabuli, svou výzvu zopakoval a stále jen upřeně hleděl na vybraného žáka. Když se postavil jeho soused v lavici, beze slov jen jasným gestem přikázal sednout. Teprve když se postavil ten pravý, pan učitel zahřímal: „Tys dobře věděl, že jsi to ty!“
Jednoho dne o velké přestávce procházel pan učitel Doležal chodbou a když se přiblížil ke chlapeckým záchodkům, ucítil cigaretový kouř. Hned přímo vlétl do dveří záchodků a načapal tam pět žáků z 8.A. Jedním z nich byl Staňa Daníček, který ve svém věku dosahoval již výšky pomalu sto devadesáti centimetrů. Nechal je nastoupit na chodbě do řady a Staňa Daníček se svou vysokou postavou stál jako poslední. Pan učitel přišel k prvnímu z nich a zeptal se: „kúřils?“ a odpověď byla: „prosím ano“. A dotyčný žák dostal hned pohlavek. Tak to šlo postupně až byl na řadě již poslední z hříšníků. Pan učitel se opět zeptal: „kúřils?“, „prosím ano“. „Daníčku ohni se“ a také jemu v předklonu teprve dal zasloužený pohlavek.
No a když je už řeč o panu učiteli Doležalovi, nelze nevzpomenout ještě jednu příhodu. Maminka Leoše Kudličky, jednoho z žáků 8.A, prodávala v místním květinářství. Jednou na začátku první hodiny vyučování se pan učitel zeptal Leoše, zda mají v květinářství bramboříky. Ten sice neměl ani potuchy, jak takový brambořík vypadá, ale spoléhal na náhodu a odvětil: „Mají a jaký krásný“! O přestávce pan učitel dal peníze jedné žákyni a poslal ji do toho nedalekého květinářství pro brambořík. Jenže co čert nechtěl, bramboříky neměli, takže se vrátila s nepořízenou. Po velké přestávce pan učitel Doležal vstoupil svým svérázným stylem do dveří 8.A a ještě za chůze ke katedře pravil: „Mají a jaký krásný, Leošku bramboříčku“ a ještě jednou tu větu zopakoval. Než se zapsal do třídní knihy, oproti své zvyklosti s vyvoláváním zvolal: „Kudlička k tabuli. Vezmi křídu a piš“. Nadiktoval dlouhé souvětí, na jehož konci bylo: mají a jaké krásné. Pan učitel byl spravedlivý. Žák Kudlička uměl a za větný rozbor dostal jedničku, ale s doporučením, aby doma studoval botaniku a zaměřil se na to, jak vypadá květina zvaná brambořík.
