Už během svého života patřil mezi čelné představitele české hudby a národní kultury vůbec, což platí dodnes. Vždyť kdo by neznal například jeho cyklus symfonických básní Má vlast nebo operu Prodaná nevěsta. Fanfáry ze Smetanovy opery Libuše pak při slavnostních příležitostech doprovázejí příchod prezidenta České republiky.
Vynikající hudební skladatel Bedřich Smetana se narodil přesně před 190 lety, 2. března 1824, v Litomyšli.
Smetana pocházel z rodiny zámeckého sládka, který byl i amatérským muzikantem. V roce 1843 odešel z rodné Litomyšle do Prahy, kde navzdory přání tatínka studoval hudební kompozici a řadu let působil jako učitel hudby. Pro jeho umělecké zrání měl velký význam pětiletý pobyt ve švédském Göteborgu, kam se uchýlil v roce 1856.
Po návratu do Prahy se chtěl Smetana zapojit do dění kolem Prozatímního divadla, přičemž jeho cílem bylo vytvořit moderní českou operu. Zpočátku se však prosazoval jen s obtížemi. Až úspěch díla Braniboři v Čechách a především dodnes nejhranější Prodané nevěsty pomohl mistrovi v roce 1866 do Prozatímního divadla. V té době také složil trojici dalších slavných oper – Dalibora, Libuši (jež se dočkala slavnostní premiéry při otevření Národního divadla v roce 1881) a Dvě vdovy.
Po roce 1870 se začal prudce zhoršovat Smetanův zdravotní stav. Náhle trpěl úpornými kožními vyrážkami a řadou dalších, později především psychickými obtížemi. Podle dobových dokumentů jej trápilo pálení močového měchýře, často u něho docházelo ke krčním katarům, měl závratě a zvracel. Nemoci mu často bránily v plnění pracovních povinností, což mu vyčítala kritika. Byl postižen totálními paranoickými stavy, trpěl halucinacemi a agresivitou.
V roce 1874 Bedřich Smetana zcela ohluchl a stáhl se do ústraní. Skládal však přitom dál. V samotě jabkenické myslivny, hluchý a naprosto zničený nervovou chorobou, vytvořil své vrcholné skladby: cyklus šesti symfonických básní Má vlast, kvartet Z mého života a také další tři opery - Hubičku, Tajemství a Čertovu stěnu.
Když se v záchvatech zuřivosti stával nezvladatelným a často nebezpečným pro své okolí, byl 22. dubna 1884 převezen do Ústavu pro choromyslné v Praze na Vinohradech v Kateřinské ulici, kde bez nabytí čistého vědomí zemřel v půl páté odpoledne dne 12. května 1884.
