Když bylo vyhlášeno téma Sběratelství, byla mou první reakcí myšlenka, že to není nic pro mě. A pak jsem uviděla krásně srovnanou sbírku panenek a došlo mi, že jako správný Rak jsem sběratelka všeho možného i nemožného, aniž by v tom mém sbírání byl nějaký řád.
Vždycky jsem měla ráda květiny a vadilo mi, když se různé kytky a vázané kytice dávaly do stejné a většinou také nevhodné vázy, nebo dokonce do sklenic od zavařenin. Z tohoto důvodu je náš byt nádobami na květiny doslova prošpikovaný. Většinu z nich mi koupil můj první muž buď k narozeninám, nebo mi je vozil ze služebních cest, když zjistil, že mě tyto dárky těší. Z některých jsem měla radost hned, jiné mi přirostly k srdci až časem.
Takže druhou reakcí byla myšlenka sesbírat je všechny na jedno místo, abych vám je mohla představit. Protože máme doma jen klasické fotoaparáty po manželovi, se kterými neumíme fotit, požádala jsem svého druhého muže, aby je zkusil zvěčnit mobilem. I když se moc snažil, víc z něho nedostal. Navíc musel trpělivě čekat, než jsem dala dohromady, co jsem chtěla.
Napočítala jsem jich celkem 57, ale původně jich bylo přes 60. Některé si odvezly dcery, když odcházely z domova. Jednu, kterou jsem měla nejraději a ve které se krásně vyjímaly mečíky, jsem si 1. května 1989 hloupě rozbila. Samozřejmě jsem ji oplakala a dodnes mě ta ztráta mrzí.
Na prvním obrázku je dole i několik džbánků, do kterých také dávám řezané květiny. V první části sbírky je vidět sadu pěti modrých porcelánových váziček z Číny se zlatým květinovým dekorem, ve druhé další kolekce čínských porcelánových váziček, které jsou děrované a také zdobené malovanými květinami. Nejvíce váziček mám ale z křišťálového skla. Mnohé jsou podobné tvarem i velikostí. Největší z nich jsem dostala od své sestry, do nejmenší od manžela dávám zjara fialky.
První zleva mezi velkými vázami se mi vrátila po smrti rodičů, kdysi jsem jim tuto vázu darovala. Je křišťálová s rytým dekorem v rubínově červeném pruhu. Druhá, černá, je keramická s jemným rytým vzorem, který není na snímku vidět. Propouští vodu, takže ji používám jen na suché nebo umělé květiny. Tu zelenou mi dala dcera a už několik let ji používám jen o Vánocích na větve jehličnanů, které krášlím slaměnými ozdobami. Stává na stejném místě jako na této fotografii. Krásně se tam vyjímá a příjemně voní lesem. Na stolek pod ni dáváme dárky.
Prostřední je z mléčného skla a dostala jsem ji od rodičů polské dívenky, která u nás byla na výměnném pobytu. Je stálou součástí obývacího pokoje a nyní trvale obydlena bambusem a aglaonemou, která je mou oblíbenou pokojovou rostlinou. Koupil mi ji manžel. Snadno se množí a rychle rozrůstá. Ta v květináči právě kvete. Už mě dlouhá léta těší svou přítomností a nenáročností. Vedle ní je těžká mramorová. Ano, vidíte dobře. Je hřbitovní a dostala jsem ji také od manžela se slovy, že takovou ještě nemám a mohla by se hodit. Měl smysl pro humor – dostala jsem ji k narozeninám. Další je mosazná. Někdo ji vyrobil až v Indii. Je na ní květinový vzor vytvořený rytím a zdůrazněný zelenou, růžovou a bílou barvou. Škoda, že to není vidět. Poslední v řadě je obyčejná skleněná, ale ze všech nejpoužívanější, protože se ukázala být univerzální pro mnoho druhů květin. Hezky se v ní vyjímají narcisy, tulipány, pivoňky, karafiáty, růže i chryzantémy a řada jiných.
K mým nejoblíbenějším patří štíhlá z bezolovnatého křišťálu ze sklárny Moser, kterou mi manžel koupil tajně, když jsme byli na dovolené u přátel v Bratislavě. Pokaždé, když jsme šli kolem výkladní skříně, jsem ji obdivovala, ale nechtěla jsem zbytečně utrácet. Nakonec jsem ji dostala. Další dvě, ze zeleného skla a červenou se zlatým pruhem mi koupil ještě za svobodna v Ostravě, kde jsme oba studovali, takže vlastně mou sbírku zahájily. Kupovali jsme je spolu. Líbily se mi a já se tak dlouho nemohla rozhodnout, kterou chci víc, až jsem dostala obě. Světle zelenou se vzduchovými bublinkami a zajímavým tvarem jsem koupila mamince. Nakonec se ke mně také vrátila. Ta poslední je keramická a dostala jsem ji od své kamarádky.
Obě porcelánové vázy získal manžel ve fotografické soutěži. Ty moc nepoužívám, nerada bych je rozbila. Připomínají mi, že byl šikovný fotograf.
Další čtyři jsou z různých materiálů a také z různých zemí. Ta první, z kovu a skla, je rozkládací a víceúčelová. Dá se použít jako váza, miniskleník i svícen. Je z dílny dánské designérky a dostala jsem ji jako poděkování za to, že jsem dělala dánským dětem průvodkyni, když byly u nás na výměnném pobytu. Druhou, dřevěnou, mi přivezli rodiče z cesty do Rumunska, kovovou jsem už představila výše, ale tady je lépe vidět, a ta poslední je keramická s malovanými výjevy z řeckých dějin a přivezli mi ji z dovolené přátelé.
Poslední vázičku jsem dostala mezi prvními od své tchýně. Je z černé pryskyřice zdobena osmi ženskými postavami v rouše Evině. Vždy jsem v ní měla psací potřeby. Jednou mi tak nešikovně upadla, že se z ní ve spodní části kus odštípl, ale na poličce to není vidět.
Kromě váziček mám doma několik desítek sbírek poezie v kolibřím vydání, malou sbírku dýmek po manželovi, pár svícnů a aromalamp, hromadu knoflíků, nových i použitých zipů, bavlnek a různých papírů a papírků, že bych si mohla otevřít papírnictví, a také hadříků, ze kterých už asi nic moc neušiju, protože mi neslouží zrak.
To mi připomnělo, že už mám dnes oči docela vykoukané, vyčerpala jsem téma i sebe, a je třeba jít na kutě. Loučím se tedy s pozdravem: Sběratelům zdar!