Národní galerie v Praze představuje až do září v klášteře sv. Anežky České tři nová kamenosochařská díla z období krásného slohu kolem roku 1400 v rámci stálé expozice „Středověké umění v Čechách a ve střední Evropě“. Nejvýznamnější z nich je Madona ze Šternberku na Moravě, kterou zapůjčila římskokatolická farnost Šternberk ve spolupráci s Muzeem umění v Olomouci.
Šternberská madona je právem považována za jednu z vůbec nejkrásnějších středověkých soch, dochovaných na našem území. Je významnou představitelkou typu „krásných madon“ – soch, které vznikaly v několika málo desetiletích na přelomu 14. a 15. století v oblasti celé střední a části západní Evropy. Tato díla – jak napovídá jejich české označení – vynikají snahou o zachycení idealizované krásy jak obličejů a těl, tak zejména bravurně modelovaných mohutných draperií.
Madona ze Šternberku, vystavená vůbec poprvé od svého objevení v roce 1957 v kontextu sbírky středověkého umění Národní galerie, zaujímá mezi sochařskými památkami pozdního středověku výjimečné postavení také proto, že se na jejích zádech dochovala nezřetelná, avšak čitelná signatura jejího tvůrce. Písmena „hen“ odkazují pravděpodobně buď k Jindřichovi či Janovi, dvěma umělcům a blízkým příbuzným Petra Parléře, stavitele Svatovítské katedrály a jednoho z nejvýznamnějších evropských sochařů své doby. Dílo bylo objednáno někdy v posledním desetiletí 14. století některým z příslušníků elitního a uměnímilovného řádu augustiniánů pro jejich klášterní kostel ve Šternberku.
Madonu ze Šternberku doplňují dvě díla, zapůjčená z muzea v rakouském Logangu. Obě sochy dokládají oblibu krásných madon na širokém území střední Evropy před i po roce 1400.
