"Považte, mé drahé děti, princ nás pozval na svůj ples, možná, že vás obě čeká velké štěstí ještě dnes". Tak takhle začínala moje největší role amatérské herečky před více než 50 lety - macecha ve veršované pohádce Popelka.
Na "prknech, která znamenají svět", jsem stanula poprvé, když mi byly necelé 4 roky. V městečku Lomnice nad Popelkou, kde jsme žili, patřilo ke kultuře i ochotnické divadlo. Město mělo vlastní, architektonicky velmi zdařilou funkcionalistickou divadelní budovu z roku 1930, Tylovo divadlo. Zde vystupovaly hostující soubory z Liberce nebo Hradce Králové a vedle nich místní ochotníci. Dětské ochotnické divadlo řídila a režírovala jedna starší paní, známá coby slečna L. Mou první divadelní rolí bylo nejmladší kůzle ve známé pohádce o vlku a kůzlátkách, role, díky níž jsem se naučila velmi záhy číst. Následovaly další pohádky nebo estrádní odpoledne, zahrnující i krátké scénky, avšak pak, když jsem chodila do 5. třídy, se slečna L. vytasila se záměrem secvičit Popelku.
Jednalo se o jakousi zkrácenou verzi známé pohádky, veršovanou a docela náročnou. Mně byla přidělena role macechy. Bylo mi v té době 11 let a kromě výšky jsem na sobě neměla nic, co by připomínalo dospělou osobu. Mé vlastní dcery byly o 3 a Popelka o 5 let starší. Princ byl už téměř dospělý mladý muž.
Nacvičování trvalo dlouhé týdny. Napřed v bytě, potom v hostinském sále a v úplném závěru v divadle. Největším zážitkem bylo, když dorazila velká bedna s objednanými kostýmy z divadla F. X. Šaldy v Liberci. Všichni jsme se sešli a horečnatě probírali došlé oděvy a teprve podle cedulek identifikovali ten svůj. Můj kostým matky se skládal z černého květovaného kabátku ve stylu biedermeieru vzadu s honzíkem, který mi přidával na rozměru, a tmavě červené sukně. Oblečení ze mě však díky mé hubenosti doslova padalo, takže bylo nutno amatérsky upravovat.
Když se ve městě objevily plakáty, zvoucí na nedělní představení, bylo jasné, že je představení za dveřmi. Večer před vystoupením jsem samým rozrušením ani nemohla usnout. Do divadla jsme museli přijít už před polednem. Stavěly se kulisy, kontrolovala technika i opona, zkoušela nápověda, a především nastalo velké líčení. Na to mělo město odborníka, jistého pana H., který zhotovoval i divadelní vlásenky. Malý drobný mužíček se dostavil se svým velkým kufrem plných šminek a různých doplňků. Líčení jsem milovala. Maskér měl fantazii a všichni zúčastnění se mu rychle měnili pod rukama. Měla jsem tehdy hodně dlouhé copy, takže mi z nich maminka udělala už doma pletenec kolem hlavy, který mě dělal starší. Pan H. přidělal ještě vrásky na čele a kolem očí a úst a byla ze mě zlá macecha.
Skulinami v oponě jsme sledovali, jak se hlediště rychle zaplňuje, a hledali jsme známé tváře. Rodiče a další příbuzní herců, kamarádi a učitelé, a vůbec veřejnost. Ty všechny představení přitáhlo. Vždyť v neděli odpoledne kromě kina nebyla ve městě jiná zábava.
Popelka měla velký úspěch a dodneška si pamatuji, že jsem sklidila osobní potlesk, když jsem při odchodu ze scény zlostně dupla nohou, že jedna z dcer nechce alespoň maršálka, když už nám to u prince nevyšlo, řkouc: "Tak, a teď jsem moc zvědavá, jak to všechno dopadne, když tu naši vzteklou Bětku čertovina popadne!".
Po úspěšné Popelce, kterou jsme opakovali a hráli dokonce i mimo Lomnici, následovala ještě jedna estráda a pak jsem se odstěhovala do jižních Čech. Ačkoliv tam byl rovněž dlouholetý divadelní spolek, o nějž jsme se sestrou projevily zájem, nikdo nám v něm roli po boku příslušníků tamních známých rodin nenabídl. Divadlo tak pro mě od té doby zůstalo místem, v němž mám už jednou provždy jen roli diváka. Ale mám ji ráda.
P. S. Škoda, že zachovalé fotografie z Popelky mám uloženy v albu v jižních Čechách. Tak snad až v létě. Proto jen fotografie z jedné dřívější pohádky, kde já jsem ta úplně vpravo dole, jediná s pravými dlouhými vlasy. Tehdy nebyly v módě.
