Zralé modelky? Ambasadorky zralé krásy? kdyby mi někdo před dvěma lety touto dobou řekl, že se do takové soutěže JÁ přihlásím, jen bych si poklepala na čelo a pomyslela si, že ztratil zdravý rozum. Ale stalo se něco, co nikdo nečekal, nejméně ze všech já.
Do 57 let jsem žila takový docela obyčejný život jako asi tak každá druhá. Vdala jsem se ve 22 letech a krátce po sobě se nám narodili dva synové. Pracovala jsem s krátkou výjimkou celý život jako sekretářka v advokátní poradně, později jako - jak já říkám - "holka pro všechno" v soukromé advokátní kanceláři na malém městě. S manželem jsme měli a máme hezké manželství, z našich synů jsme vychovali, troufám si říci, opravdu dospělé, odpovědné a rozumné muže, dnes mající vlastní rodiny a děti.
Když byly děti malé, začala jsem na ně šít a strašně mě to bavilo. Z dětského jsem postupně přešla i na oblečení pro sebe a šila si všechno možné a těšilo mě chodit do práce ve vlastnoručně vyrobených sukních, kalhotách, halenkách, kostýmcích ... to byly časy. Postupně, jak se v obchodech stalo hezké oblečení dostupným a běžným, tuhle zálibu jsem opustila.
A pak to přišlo, před dvěma lety jsme si s manželem naplánovali další - důchodcovský život. Já jsem šla do předčasného důchodu a těšili jsme se, jak si budeme užívat. Ale za pár měsíců mě skolila nemoc, o které jsem předtím vůbec nikdy neslyšela (GBS). Potom jsem absolvovala dlouhé lázeňské doléčení. A NĚCO se se mnou stalo.
Já jsem vždycky byla taková "šedá myška", ale díky "lázeňské partě" jsem nějak vyrostla a nabyla sebevědomí. Když jsem se vrátila domů, šťastná, že jsem zdravá, tak jsem sršela a zářila, že mě nikdo nemohl poznat. To si nevymýšlím. A začala jsem úplně novou jízdu životem. Uvědomila jsem si, že nejsem jen babička, ale žena se vším, co k tomu patří. Chodím na cvičení, cestujeme, každý den chodím, ale taky se hrabu na zahrádce apod. Zůstal mi po nemoci trochu spadlý levý koutek, tak to prostě musím kompenzovat tím, že se pořád směju! A manžel i kamarádky z údivu nad mou proměnou nevyšli dodnes. A když jsem dostala jako dárek fotografování v profesionálním ateliéru, doslova jsem si tu chvíli vychutnala a nakonec jsem to absolvovala ještě jednou.
Paradoxně děkuju osudu za tu nemoc. Jsem šťastná žena a když se ke mně dostala informace o projektu zralých modelek, neváhala jsem a rozhodla jsem se to zkusit. Přece proč ne? Nepočítám s tím, že uspěju, ale život je krátký a krásný a my musíme chytit každou příležitost za pačesy!
Jen co prázdniny za sebou zavřou dveře a naopak znovu se otevřou dveře školních tříd, dovrším šedesát let na tomto světě. Narodila jsem se totiž 1. září.
A ještě něco navíc:
- životem proplouvám s úsměvem,
- s pocitem, že každý den kdy vstanu a mohu jít, stojí za to,
- s hematitem tj. kamenem, který si mě našel, na krku,
- a když se nedaří, nastupuje na scénu moje heslo - jsem klidná, silná, vyrovnaná ...
A to přeju všem.
