Vlastimil Vondruška: Touha po mládí
nebyla ve středověku naivní, jako dnes

Vlastimil Vondruška: Touha po mládí
nebyla ve středověku naivní, jako dnes

14. 5. 2012

Je jedním z nejúspěšnějších současných českých spisovatelů. Píše knihy o historii, ale výjimečný je tím, že v nich dokáže poutavě popsat obyčejný život. Píše o tom, jak se lidé myli, co nosili za oblečení, co jedli... Povídali jsme si s ním o tom, jaký měli naši předkové vztah ke stárnutí. A výsledek je hodně zajímavý.

Vychází čtvrtá část vašeho cyklu Život ve staletích, tentokrát o patnáctém století. V kolika letech byl v té době člověk považován za starého?

Cyklus knížek o jednotlivých staletích se kromě faktů a zajímavostí snaží popisovat rozdíly v pohledu na život. Dnes si třeba vůbec nedokážeme představit, že by lidé nepočítali hodiny, dokonce ani dny. Že by pro ně byl veškerý životní prostor, který znali a uměli si představit, pouze okolím nejbližšího města. Že největším štěstím bylo, pokud se člověk mohl dosyta najíst. Největší chybou, jakou můžeme při hodnocení minulosti udělat je, že se na ni díváme dnešníma očima. A také dnešní psychologií. Z hlediska hmotného zabezpečení je mezi námi a středověkem obrovská propast, ale stejně velká je i v pohledu na život. Právě proto, že hlavní starostí předků bylo uživit se, netrápili se marginálními problémy, jaké my dnes považujeme za nepřekonatelné. Lidé ve středověku neznali antidepresiva, antikonfliktní týmy, občanské iniciativy, kontrolní úřady a já nevím, co všechno si dnes vytváříme, abychom měli pocit, že nám nikdo neubližuje. Lidé ve středověku se museli umět o sebe postarat sami.

Byli šťastnější?

Byli mnohem vitálnější, samostatnější a jsem hluboce přesvědčený, že byli také milosrdnější, upřímnější a šťastnější. Jejich bohatství totiž nespočívalo ve věcech, ale v duši, která nebyla pokřivená tím, co přináší společenská iluze, kterou bych v nejširším smyslu označil jako politiku. Byli chudí, ale svobodní.

Dá se tedy vůbec srovnat postavení starších lidí ve společnosti tehdy a dnes?

Pohled našich předků na věk se nevměstná do dnešních kategorií. Lidé ve středověku byli racionální, nepřemýšleli o tom, jaký věk je produktivní a jaký neproduktivní, ale všichni pracovali, aby se uživili. A když už pracovat nemohli, existovala přirozená povinnost mladších ke starším, kteří se o své rodiče automaticky starali. Netvrdím, že luxusně, ale v podmínkách toho, co měli, dobře. Ale i pak se starší snažili pomáhat dětem. Dělali lehčí práce, nebo alespoň hlídali děti. Rodina žila prostě tak, aby byli všichni její členové platní. A dělali to rádi, protože věděli, že jen pokud si budou pomáhat, přežijí.

Byli k sobě lidé hodnější nebo je to jen naše iluze, takový ten pocit, že dříve bývalo lépe?

Měli k sobě mnohem blíže než dnes a nebyli tak sobečtí. Budoucnost rodu byla hlavním imperativem života, všichni chtěli mít děti a jim chtěli předat svůj majetek. Tomu se podřizovalo osobní pohodlí a lidé se vzdávali všeho, o čem dnes spekulují diskuze o rovnostářství. Ty mi připadají ještě naivnější, než středověké blouznivectví. Život není jen zábava, ale je to také mnoho povinností vůči společnosti a rodině. Každý člověk má ve společnosti svou roli, mladý i starý, muž i žena, panovník i poddaný, a ty role nejsou totožné, protože lidstvo není společnost mravenců. To platilo ve středověku a jsem přesvědčený, že to platí i dneska.

Dnes se často mluví o tom, že si starších lidí nevážíme. Jak to bývalo kdysi? Pohlížela společnost v dějinách na starší lidi spíše jako na přítěž nebo byli vážení?

Lidé žili v neustálé nejistotě, mohli o svůj život přijít vlastně kdykoli, proto si středověká společnost nesmírně vážila stáří. Ve středověké literatuře se sice objevují nářky nad útrapami, jaké přináší stáří, ale současně se jí prolíná úcta ke stáří. Podle Zbraslavské kroniky se dostal český král Václav II. do sporu se sedleckým opatem, který chtěl do nového kláštera vyslat jednoho ze svých velice starých mnichů. Král se ohradil, nač mu bude stařec, který se může stěží pohybovat. Na to opat odpověděl: „Do nových klášterů se vhodně vysílají takoví mužové, neboť pohledem na jejich vyspělost jsou ostatní podle jejich mravů vždy povzbuzováni k dobrým skutkům; vždyť dobrými příklady starších nejednou dostupují vrcholu ctností mysli mladších.“

Je tedy z pohledu historika lepší být starší v této době, nebo v nějakém jiném období v historii?

Nikdy není lepší být starší. Mládí má neopakovatelné kouzlo, ale když už bych si měl vybrat, kdy prožívat své stáří, pak určitě dneska. Zpohodlněl jsem a přiznám se, že je mi „plná mísa“ milejší než chudoba středověku, byť prodchnutá upřímností a milosrdenstvím. Naše zdravotní péče umožňuje vyrovnat se s neduhy stáří podstatně lépe. A tak bych mohl pokračovat dál. Ale na druhou stranu prožívat stáří ve středověku mělo jednu velikou výhodu, kterou většina dnešních lidí nemá: víru ve spasení, v život věčný.

Dnes podstupujeme různé omlazovací procedury, barvíme si vlasy, toužíme vypadat mladší. Bývalo tomu tak i v minulosti?

Pokud vím, elixír mládí hledali už praotcové alchymie, staroegyptští kněží. Je samozřejmé, že se lidé vždycky snažili vypadat mladší. Ve středověku to byla dokonce nutnost. Stáří znamenalo odchod z aktivního věku.  Panovník musel být v očích svého okolí stále mladý, což si můžeme přeložit tak, že musel být dostatečně fyzicky a psychicky silný, aby dokázal vládnout. Majitel řemeslnické dílny musel být schopný vyrábět, rolník musel zorat své pole. Jakmile tuhle schopnost ztratili, vstoupili do věku stáří. Ve středověku nebyla proto touha po mládí naivní.

Jak to myslíte?

Nebyla založena na tom, že se obalíme implantáty, liposukcemi, krémy a mastičkami, ale na tom, že člověk je schopen plnit své povinnosti. Pocit mládí se nespojoval se vzhledem, ale se schopností plodit děti a pracovat.

Máte vy sám nějaké období dějin natolik oblíbené, že byste v něm rád žil?

Jsem člověk konzervativní a přiznám se, že mnohé z toho, co nabízí moderní doba, se mi nelíbí. Na druhou stranu si samozřejmě užívám toho, že mi do domu proudí elektřina, že je v obchodě dostatek potravin, že si mohu koupit léky a večer se dívám na zprávy ze světa. V životě je vždycky něco za něco. Pokud bych tedy byl ochotný vzdát se pohodlí, pak bych se okamžitě chtěl přenést do středověku, samozřejmě za předpokladu, že bych patřil mezi urozené rytíře. Protože jsem však prostý poddaný, pak musím uznat, že dnes se mi žije lépe.

Na čem právě pracujete?

Právě jsem dokončil druhý díl Přemyslovské epopeje. Jde o obsáhlou románovou fresku, která zobrazuje dobu posledních velkých přemyslovských králů. Loni vyšel první díl Velký král o Přemyslovi I. Otakarovi a v září vyjde druhý Jednooký král, který pojednává o Václavovi I. První díl byl velmi úspěšný, stal se v podmínkách českého knižního trhu bestsellerem, což mne velice těší, především proto, že se Přemyslovská epopej snaží připomenout hodnoty české státnosti. Ve druhém díle se kromě jiného pojednává o Zlaté bule sicilské, letos slavíme 800 let od jejího vydání. Přibližuji dobu, kdy čeští panovníci nesmlouvavě hájili zájmy svého státu, kdy byli obyvatelé Čech a Moravy ochotni pro tuhle zem umírat a kdy se nás báli sousedé, protože jsme byli národ statečný a hrdý. Já totiž naprosto nesouhlasím s tím, že jsme národ Švejků. To z nás udělala až nedávná propaganda. Vždycky jsme byli národem hrdých Přemyslovců. A pokud bych tedy mohl definovat, co mi dnes chybí nejvíce, pak je to nejen úcta ke stáří, ale také vlastenectví.

 

Vlastimil Vondruška, PhDr., Csc.

Vystudoval historii a etnografii na Karlově univerzitě, pracoval v Národním muzeu, je autorem řady výstav a expozicí. Od roku 1990 se věnoval podnikání, publicistice a literatuře. Společně s manželkou Alenou založil sklárnu Královskou huť v Doksech, kterou provozoval do roku 2009, za což získal ocenění ministra kultury. Od té doby se věnuje výhradně spisovatelství. Vyšlo mu patnáct vědeckých a populárně naučných knih, více než třicet historických románů pro dospělé a několik knih pro mládež.
Je autorem dvou divadelních her a filmu Jménem krále. Spolupracuje s Českým rozhlasem, pořádá setkání v knihovnách se čtenáři a spolu s Petrem Traxlerem vystupuje v pořadu Příběhy a písničky ze středověku, který měl už více než sto repríz. Podle jeho románů vznikly dvě rozhlasové hry, vydané na CD. Je autorem čtyřdílného naučného a dokumentárního DVD Lidový rok. Za své dílo byl oceněn Zlatou stuhou IBBY, cenou knihovníků SUK a získal pět cen čtenářů nakladatelství MOBA. Více o jeho práci na
www.vlastimilvondruska.cz

osobnosti rozhovor
Autor: Redakce i60
Hodnocení:
(5 b. / 2 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.

AKTUÁLNÍ ANKETA