My nejsme tamti dva,
jsme přece ty a já,
touhy v mé hlavě zvoní
a čas mě nedohoní,
jen vrásek přibývá.
Z nás nikdo nebyl host
a všeho bylo dost,
objetí místo díků,
vyznání na jazyku
a mezi city most.
Dialog, co tu byl,
se v ticho proměnil,
rozpaky v těle dvojím
a já se náhle bojím
společně cizích chvil.