Sportovní laškování

Celý život se nějak "hýbu". Sportem bych to nenazývala,snad jen snahou a chutí vyzkoušet, co mé tělo dokáže či nedokáže, co se mu líbí, a co už ne. "Linii" taky zvlášť držet nemusím, drží se jaksi, snad geneticky, sama, takže to, co jsem kdy dělala a dělám, je jen tak pro radost.

Na vysoké škole, po boku svého muže tělocvikáře, jsem propadla myšlence, že tak jako on musím a chci zlézat hory. Podnikli jsme výlet na cvičné skály, kde pro mě byla vybrána "prý " ta nejschůdnější cvičná "stezka". Držela jsem se statečně, pak už jen zuby nehty na malinkaté plošince tak pro jednu nohu a žádný "chyt" ani "šlap" pro mě, uprostřed skály, nebyl na dosah. O slaňování nemohla být ani řeč. Byla přivolána pomoc v podobě dvou  odpočívajících horolezců, kteří mě potupně ze skály spustili a já navždy opustila hory v této podobě. 

Jóga mě "chytila" o něco později. Měla příchuť něčeho "nesocialistického", možná i tajuplného a hlavně zaručovala potřebnou relaxaci po vzrušujících pracovních dnech na odborném učilišti. Stoje "o hlavách" mě minuly, a tak se bez přílišné námahy, zvláště v poloze "ležící mrtvoly", dostavovalo kýžené uvolnění. 

Ve svých 50 letech jsem propadla touze pozorovat svět ze sedla koně. Přidal se i můj muž, a tak jsme "bok po boku", nadšeně, téměř vášnivě a hlavně odhodlaně, "vyskakovali" do sedel, z nichž prý je nejkrásnější pohled na svět. Někdy jsem ho neměla ani čas pozorovat. To když se něco "přihodilo" v hlavě mého koně a ten si usmyslel, že přidá zábavnější lekci. A tak jednou Krok, nejhodnější kůň, který byl přidělován "starším dámám", ztratil trpělivost při mých marných pokusech, "uvést ho do cvalu." Prudce zabrzdil ve chvíli, kdy jsem byla v nejvhodnější poloze pro "čítankově" ladný přemet mezi jeho ušima s opratěmi v rukou a poslal mě rovnou ke svým předním nohám. Pak se na mě z výšin tiše šklebil.

To jeho stájový kolega Kobalt, slyšící na familiérní Koblih, či něžné Koblížek,žertoval jinak. Předstíral velmi zdařile svůj strach z cyklistů, které jsme na svých projížďkách pravidelně potkávali. Lekal se, tancoval na místě, plašil se na 100 + 1 způsob. Vše zvládal dokonale. "Couvání", které nejen pro jezdce, ale ani pro koně, není zrovna nejjednodušší disciplínou, dovedl k dokonalosti. Jednou si způsobil úlek pohledem na žluté kolo cyklisty, který s pokorou zůstal opodál stát a začal  se mnou na hřbetě couvat ve chvíli, když za jeho mohutným pozadím zelo koryto bahnitého potoka. Couvání nabralo spád. Nejdřív jsem z nakloněné plošiny, tentokráte kotrmelcem dozadu, letěla já, za mnou následoval pád tohoto "těžkotonážníka", který na šikmém břehu ztratil půdu pod zadníma nohama.
Asi jsem měla štěstí. Dopadl těsně vedle mě, na hřbet, z něhož je za jiných okolností nejkrásnější pohled na svět. Rána, kterou to vydalo, zapůsobila jako startovací výstřel na další účastníky této poklidné procházky a ti se
rozutekli po krajině. Zůstala jsem na dlouhé předlouhé okamžiky v rokli sama s Koblížkem, který v leže na zádech, ve snaze zaujmout polohu obvyklou pro jeho druh, mlátil kolem sebe zběsile kopyty.

Cvičitelka, které se mezitím podařilo "dát dohromady" ztracené družstvo, se s hrůzou přiblížila k místu činu. Když našla oba "kaskadéry" v relativním pořádku, pomohla jim na všechny nohy. Celý průvod se pak pokorně vracel do stájí. Faktem zůstává, že mé bílé kalhoty, pro tuto příležitost jak stvořené, jíž nebyly k použití, zatímco Kobliha čekala pořádná "odbahňovací "kúra.

Po sedmi letech"rajtování", kdy se mi dostávalo obdivu mých přátel, jsem se pokusila, v zájmu zachování zdraví, možná i života, vyměnit sedlo koně za sedlo bicyklu. Nepodařilo se. Chybělo živočišné teplo a odvaha odlepit naráz obě nohy od země. Při "tréninku" jsem preferovala pozici  "a la koloběžka". Půvabné, ale nerealizovatelné. Břišní tance zase odhalily jiné nedostatky. Tělesné i pohybové. Příslušné partie se buď vlnily příliš, nebo vůbec.

Touha po pohybu je věčná. Takže se vděčně chytám každé příležitosti, která vyplyne při společných zábavách s vnoučky. Chvála jim!