Neuplynul ani rok od odchodu maminky a já prožívám její noční můry z doby, kdy byla totálně nasazená v Německu. V posledních letech svého života byla často uplakaná, v depresi, a vždy vyprávěla stejný příběh, který ji ničil. Narodila jsem se v roce 1944, v době plné hrůz a nepopsatelných tragedií. Ne vše bylo negativní. Německé spolubydlící, bez ohledu na vlastní riziko, poskytovaly naší rodině prádlo, hygienické pomůcky, jídlo, laskavou péči o mě, přestože jsme byli Češi.
Matčiným traumatizujícím prožitkem byl pohled na trosky lidí v "pochodu smrti", ve kterém byla její kamarádka z Kostelce nad Labem, dcera majitele tehdejšího cukrovaru. Byla surově zbita poté, co ze země zvedla slupku od brambor. Scéna matku poznamenala do konce života. Když píši, že do konce života, myslím tím až do posledního dne jejího pobytu na LDN, kdy mně spolupacienti sdělili, že stále dokola popisovala zážitek z doby pobytu ve Vogelsbergu. Zemřela ve věku 94 let a za život musela zažít spoustu silných okamžiků.
Přiznávám, že jsem nechápala její sebezničující vzpomínku a mnohdy jsem nebyla trpělivou posluchačkou, až teprve po maminčině smrti jsem pochopila, jak hluboce se zabodl prožitek do jejího srdce, které tak krvácelo do posledního dechu.
Ach, jak ráda bych jí nyní trpělivě naslouchala.