Na současném fotbalovém mistrovství světa v Brazílii občas vidíme ošetřování hráčů, kteří krvácejí po srážkách s protihráči. Naposledy při semifinálovém utkání Argentina – Nizozemsko. Argentinský hráč ale nebyl vystřídán, protože počet střídání byl jejich trenérem již vyčerpán. A tak se hráč vrátil na hřiště s tampónem ve zraněných ústech. Nesměl chybět do počtu hráčů na hřišti, aby Nizozemci nezískali početní převahu.
Ve většině sportů na mezinárodní i národní úrovni nesmějí krvácející hráči zpátky na hřiště – nejen v souvislosti s možnou nákazou AIDS. Když se na to podíváme z hlediska teorie hodnot, tak postup Argentiny do finále byl důležitější než zdraví hráče i protihráčů. Rozhodčí přece jen asi toleroval zastavení krvácení tampónem. Naštěstí Argentina postoupila alespoň na penalty. Postava Lionela Messiho se už na internetu objevila ve fotomontáži v podobě sochy Spasitele (Ježíše), která zdobí Rio de Janerio. Asi má spasit sen Argentiny o dalším titulu mistrů světa.
Kopaná není hra pro choulostivé muže a hráči jsou zvyklí na tvrdé osobní souboje. Podle pravidel fotbalu se mohou hráči při hře odtlačovat rameny, ale nesmí to být bodyček bokem jako v hokeji. Při hlavičkování do míče se v zápalu boje protihráči často srážejí hlavami a bývají často otřeseni. Někdy i na hranici otřesu mozku. Bohužel řada hráčů úmyslně porušuje pravidla a fotbalisté cíleně zraňují nejlepší hráče soupeřů. Běžně také hráči používají takzvané taktické fauly, aby zastavili úspěšně zahájený útok soupeřů. Spoléhají na to, že řada rozhodčích je nevyloučí ze hry a někdy si faulů ani nevšimnou a neudělí napomenutí žlutou kartou. Je lepší faulovat soupeře než dostat gól. A tak nejlepší hráč Brazilců má zlomený bederní obratel a do konce mistrovství světa si už nezahraje.
Při většině sportů podávají sportovci velký výkon, který spotřebovává energetické zásoby v těle a dochází k zahřívání organismu. Pro ochlazování těl sportovců je přirozeným prostředkem vytváření a odpařování potu. Snad jen při šachu se sportovci tolik nezapotí. I tenisté mají často propocené dresy a Radek Štěpánek krvácel z odřenin ve vítězném finále Davis Cupu.
Když fotbalová družstva bojují o vstřelení míče do branky o rozměrech 7,32 metru a výšce 2,44 metru, tak si dosažení tohoto cíle přejí milióny fandů u televizorů a desetitisíce na stadiónech. Branek v síti soupeře by mělo být více než v brance týmu, jehož vítězství si přejeme. Hráči naběhají prokazatelně za 90 minut hry vzdálenost více než 10 kilometrů, ale pochopitelně mimo brankářů.
V jiných sportech také běžně teče krev a pot sportovců. Ať už v boxu nebo ve sportovním zápasu. V současnosti probíhá cyklistický závod Tour de France, který letos částečně projížděl i Londýnem ve Velké Británii. Cyklisté letos ujedou během 21 etap 3656 kilometrů. To je pro nás amatérské cyklisty těžko představitelná vzdálenost. Bohužel na dlouhé trati nevypotí jen mnoho litrů potu, ale při pádech na kolech se často zraní, odřou a krvácí. V televizi se objevily zvláštní záběry, jak zraněného cyklistu ošetřují za jízdy na kole z automobilu. Zcela nenormální situace.
V Brazílii i na Tour de France se sportuje v horku i dešti. Fotbalisté i cyklisté jsou zvyklí soutěžit, i když je někdy zaskočí sníh. Bohužel někteří sportovci při soutěži zemřou - ať už je to při cyklistice, na motocyklech nebo při vysokých rychlostech ve Formuli 1. Občas selže srdce sportovcům u dlouhých běhů, někdy při hokeji nebo i kopané. Doufejme, že něco tak smutného nezažijeme v Brazílii na mistrovství světa.
Kdysi anglický premiér Winston Churchill za války Angličanům řekl: "Nemohu vám slíbit nic než krev, dřinu, slzy a pot."
( I have nothing to offer but blood, toil, tears, and sweat.)
Sportovci však vědí, že sport je dřina, pot a někdy i krev. Ale mají slíbené vysoké finanční prémie v případě, když dosáhnou úspěchu se svým družstvem pro svou zemi. Pak dojde i na slzy radosti vítězů a u poražených na slzy smutku a vzteku - jako v semifinále u Brazilců.
