Byl to byt mého dětství. Starý, studený, nájemní byt v činžáku na náměstí. Většina spolužáků bydlela lépe. My jsme ale byli politicky závadná rodina. Nejparadoxnější na tom všem bylo, že můj tatínek byl původně architekt-stavitel. Před válkou naprojektoval mnoha lidem ve městě rodinné domy, ale na sebe měl pořád dost času. Ženil se pozdě. Když pak došlo ke znárodnění a poté ještě k měnové reformě, ocitla se rodina s dvěma malými dětmi bez vlastní střechy nad hlavou a takřka na mizině.
Bydlení to bylo hrozné. V ložnici v zadním otevřeném traktu budovy mrzlo, uhlí se vláčelo z kůlny na dvorku do patra, maminka vařila v nevětratelné černé kuchyni na starém sporáku, sváteční sobotní koupání znamenalo ohřát v kotli jednu vodu pro celou rodinu.
Já jsem ale jako dítě stejně ten byt milovala. Bydlet v centru mělo své výhody. Vše na dosah, škola, kam jsme dobíhaly často až po zvonění, obchody, kam nás maminka poslala narychlo až před šestou večer. Byt byl místem našich her s vystříhanými papírovými panenkami, místem schůzek s kamarádkami, místem povinného hraní na housle, místem pátrání po schovaných vánočních dárcích a různých tajnostech. Bylo to zkrátka \"u nás doma\", i když jsme vnímaly, že o všem, o čem se doma mluví, na veřejnosti mluvit nelze, že řada věcí není v pořádku a že je našemu tatínkovi hodně zle.
Až pak jednou ráno, byla neděle a navíc vytoužené prázdniny, nás maminka vzbudila a jen věcně řekla: \"Holky, vstávejte. Táta umřel\". Tím vlastně skončilo mé šťastné dětství. Maminka už v tomhle městě dál žít nechtěla. Rozhodla se odstěhovat do otcova rodiště, kde zůstal starý zanedbaný domek. My jsme se stěhovat odmítaly, ale ona byla ve svém smutku neoblomná. Do roka jsme byly pryč. Byt po nás přidělili jakési mladé rodince.
Do městečka jsme ještě nějaký rok jezdily o prázdninách za pratetou, ale po její smrti už vůbec. Měla jsem mamince hodně za zlé, že nás odstěhovala. O našem bytě se mi zdálo s neodbytnou pravidelností. Ať už s vidinou rodičů nebo bez nich. Zůstalo v nás něco nevyřízeného... Ani maminka nežila dlouho. V novém bydlišti nebyla šťastná, ale hrdost jí nedovolila přiznat svůj omyl.
Po listopadu mě začali zvát spolužáci ze základní školy na srazy, i když jsem s nimi školu nedochodila. Bylo to dojemné, stát najednou zase na náměstí před naším domem, který se zvnějšku hodně změnil a už mi nic nepřipomínalo, že tam uvnitř je někde náš tehdejší byt. Obcházela jsem kolem a dokonce se mi podařilo nahlédnout na schodiště. Jen byt mi zůstal uzamčen. Až loni jsem se přiznala své bývalé spolužačce Zdence, že mám v sobě léta touhu podívat se do našeho bytu. Zdenka, dlouholetá ředitelka školky, kterou zná ve městě asi každý, je žena činu. Řekla jen:\"Tak jdeme!\" Vlezly jsme do domu a zazvonily v prvním patře u našich dveří. Otevřel pán v letech a spolužačka mu sdělila, že bych se ráda podívala do bytu, kde jsme dřív bydleli. Pán byl zmaten nejen neobvyklým přáním navštívit jejich byt, ale i sdělením, že jsem tam dříve bydlela. Vždyť oni tam bydlí už 50 let a tady stojí cizí návštěvnice, ani mladá, ani stará, určitě ale o dost mladší než on. Jak by tam mohla bydlet před nimi? Pak si ale s manželkou připomněli, že byt dostali po nějaké paní s dvěma dětmi. Nastalo vysvětlování, že to jedno \"dítě\" jsem dneska já. Manželé byli od té chvíle velice vstřícní, a pokud paní něco vadilo, pak ne mé neohlášené vniknutí do jejich bytu, ale to, že nemá vzorně uklizeno, protože se vrátili ze zahrady.
Tak jsem tam stála, ani jsem nedýchala. Byt byl sice zrenovovaný, měl jinou vůni a jinou atmosféru, ale stejně jsem důvěrně znala každou místnost, každé zákoutí. I když jsem navenek dost tvrdá, měla jsem při odchodu slzy v očích. Splnilo se mi dávné přání, něco jsem v sobě vyřešila.
O bytě už se mi nesnívá. Vím, že ten dnešní už není ten \"můj\". A že naopak ten \"můj\" zůstane jednou provždy ve mně, bez výčitek a beze smutku, už jen jako krásný smířlivý akord. Tentokrát mi to \"u nás doma\" už nikdo proti mé vůli nevezme.