Chcete se na chvíli oprostit od každodenních starostí? Máte-li čas a chuť, zvu vás na poměrně nevšední a zajímavý výlet napsaný v několika částech. První z nich právě začíná.
Pomalu končí noc a začíná den. Mnozí lidé se těší na to, že jim skončí noční směna. Jiní vstávají, aby stihli směnu ranní. Také jsme vzhůru. Ale ze zcela jiného důvodu. Trochu nezbytné hygieny, něco málo do žaludku, zkontrolovat, zda je v kabelce vše potřebné a nutné a můžeme vyrazit.
Necháváme se odvézt na letiště do Prahy-Ruzyně. Nikdy jsme zde nebyli. Doufáme, že nás „osobní řidič“ odvede na správné místo. Omyl. Stačí jeden telefonát a vše je jinak. Řidič nás vysazuje před parkovištěm, bereme zavazadla a odcházíme sami.Téměř bez jakéhokoliv rozloučení spěchá za neodkladnými záležitostmi. Chvilka rozpaků, ale nedá se nic dělat. Musíme jednat.
Vyndávám z kabelky papíry s informacemi z CK a mířím k nejbližšímu okénku. Příjemná a ochotná slečna nám radí a směruje nás na místo. Spousta lidí u jednoho stánku napovídá o tom, že jdeme správně. Dostáváme nezbytné instrukce a míříme za davem.
Letištní hala. Pro někoho možná samozřejmost. Pro mne ne. Cestuji sice hodně, ale jen vlakem, autobusem, na kole či pěšky. Letadlo je pro mne vzácnost. Sleduji ruch. Spousta lidí různého věku, nejvíce však mladých. Začínám přemýšlet a vzpomínat. Kam jsme se mohli v jejich věku dostat my? A za co? Do sousedního Polska na pozvání či propustku, do NDR na doložku… Ten, kdo měl štěstí a možnost, vycestoval třeba do Bulharska, Maďarska či Rumunska. Ti s větším štěstím se s vízem dostali třeba do Jugoslávie. Ale kolik takových bylo? Dnes je to jiné. A já na chvilku začínám litovat toho, že už nejsem mladá. Toho, že se ještě dnes celkem obstojně domluvím rusky, polsky nebo německy, ale neumím anglicky…
Ale stejně jsem měla hezké mládí a zůstala mi z něho spousta vzpomínek.
Dnešní mládež to vidí jinak. Vyráží do světa za prací, za vzděláním, za turistikou, za poznáním. Přeji jim to.
Vracím se ze snění zpět do letištní haly. Nastává ten správný okamžik. Přicházíme k letištní kontrole. Do krabice odkládáme tašku, svetr, pásek, hodinky… Postupně procházíme. Píp, píp, píp… ozývá se manželovi. Musí se vrátit. Jednou, podruhé, potřetí. Není to příjemný pocit. Nakonec kontrolorka mává rukou a muž kontrolor se snaží na manželovi něco najít. Po chvíli ho propouští. Mě se podařilo projít hned. Jaká úleva!!!
Vcházíme do letadla. Zvláštní pocit. Hledáme místo. Jaké štěstí. Mám sedátko u okýnka. To bude zážitek!!!
Pomalu startujeme. Turecká letuška nás anglicky vítá na palubě. Nerozumím téměř ani slovo. Ale zatím mi to jaksi nevadí. Chvilka napětí, vzrušení a zvedáme se. Koukám malým okýnkem. Vznášíme se nad městem, pokračují vesničky, osady-některé opravdu jen s několika domečky, lesy, voda, pole, nezbytné žluté lány, pohoří i údolí. Krásný vzhled je na ten Boží svět. Proplouváme mraky. Kolem nás to vypadá, že někdo rozlil mléko. Občas letíme skoro jako bychom jeli po rozbité cestě. Není to příjemný pocit. Po chvíli je zase dobře. Vidíme zasněžené Alpy, pak Černé moře… a po necelých 3 hodinách přistáváme na letišti v Istanbulu. Posouváme si hodinky o hodinu dopředu a pomalu vystupujeme z letadla do obrovské letištní haly. S ruzyňskou se velikostí nedá srovnat.
Co nás tady čeká?
