Milena Holcová: Myslela jsem, že
milostný život končí po čtyřicítce

V poslední době píše o ženách, které už mají něco za sebou. Ŕekněme, ženách zralých. Což v české literatuře není zrovna obvyklé. Její poslední knížka Láska v moll navíc zbourala jedno tabu: její hrdinové, kterým je přes šedesát, se v ní milují. Dost se o ní kvůli tomu mluví.

Říká se, že o knížky, filmy či televizní inscenace týkající se starších lidí nemají diváci a čtenáři zájem. Jak to, že na tyhle zásady tvůrců programů a edičních plánů nedbáte? 

Protože je mi úplně jedno, co se říká. Ale no tak dobře... Není to náhodou klišé, které už neplatí? Lidi mají zájem o to, co se jich nějak dotýká. A autoři obecně píší o tom, čím žijí. Takže téma zralých žen je logicky něco, co je mi nejbližší a o čem dokážu psát zasvěceně.  Okresní přebor bych nezvládla.

Přemýšlela jste, jak a zda vůbec popsat intimní vztah mezi seniory? Pokud vím, tohle téma je v Česku poměrně tabu a vaši hrdinové ve věku nad šedesát se milují. Nevídaná věc...

Ve dvaceti jsem měla za to, že milostný život končí někdy po čtyřicítce. Ve čtyřiceti se hranice posunula k šedesátce. Teď připouštím i osmdesátku a hlavně jsem připravena už se ničemu nedivit. Ve vyšším věku však potřebu hormonálního zklidnění a vášnivého sexu vytlačuje spíš touha po něze a intimitě. V nějaké studii jsem četla, kdy má člověk největší potřebu fyzického kontaktu, doteku, pomazlení: v dětství a ve stáří. Bohužel se to nějak podceňuje a neví. 

Jaké máte na knížku Láska v moll ohlasy?

Na to je moc brzo. Kniha teprve vyšla. Ale potěšila mě a vážím si okamžité a břitce kladné reakce Jany Klusákové, která mi osobně nefandí, a netají se s tím. 

Proč vlastně píšete v poslední době ráda o ženách takzvaně zralého věku? A je kvůli něčemu důvod se na tenhle a vyšší věk třeba těšit? Je v něčem fajn? 

Tahle životní fáze mi připadá velmi příjemná hned z několika důvodů: Je asi nejštědřejší na sociální role. Jste matka a dcera, tchýně i snacha, manželka, babička a občas i milenka. Můžete zažít nádherné absurdity, třeba hlídat na pískovišti vnoučátko vedle mladého milence, který dohlíží na stejně staré dítě. Nebo lásku projevit tím, že milému podáte jed. Střídání úhlů pohledu mi připadá zajímavé až úchvatné. Ovšem jedna z nejkrásnějších rolí, která na vás ve stáří čeká, je být babičkou. Kamarádka Hanka Švejnohová vyslovila zajímavý postřeh. Čím větší potvora v mládí, tím lepší babička. Nechci zobecňovat, ale zrnko pravdy v tom je. Pokud máte pocit, že vám v životě nic podstatného neuteklo a jste ráda, že už je klid, babičkovství vás může jen nadchnout. Zároveň však musím ocitovat také velmi pravdivý postřeh Emílie Vašáryové: „Ja sa velmi těším, keď majú prísť. No keď odchádzajú, ja som tak šťastná!“ 

Jsou dnešní ženy ve věku padesát a výše odlišné od žen, jaké v tom věku bývaly dříve, od svých maminek?

Ty které znám a jsou mé kamarádky nepochybně ano. Jsou vitálnější, zdravější, poučenější a  krásnější. Vedou plnokrevný milostný život, mají plány a těší se na všechno, co ještě přijde.

Je pro vás důležitý takzvaný ženský svět, kamarádky, klábosení?

Pro mě je důležitý svět jako takový, mužský i ženský. Vyrůstala jsem jako nejmladší s bratrem a dvěma bratranci. Takže si mě vychovávali, aby měli čtvrtého do party. Žádné princezničky, ale bunkry, fotbal, pistolky, hrady. Po určité době mě to neustálé poměřování sil přestalo bavit. Přesvědčila jsem se, že ženský i mužský svět jsou odlišné, ale nehodnotila bych. Oba ty světy mám stejně ráda i nerada. Mužům tak úplně nerozumím, mám pro ně však pochopení. Ženám rozumím a chápu je úplně a nemilosrdně. Možná proto, že udržuji vztahy jen s těmi, které jsou k sobě poctivé. Jakmile ucítím stylizaci nebo manipulaci, spadne jistič. 
  
Jaká jste vlastně babička?

Mám šest vnoučat mezi deseti a jedním rokem. Babička jsem asi poněkud nestandardní. Pomáhám ráda a ochotně, ale nenazvala bych to péčí. Spíš se vnoučata snažím naučit, co je v životě důležité a na co se mají klidně vykašlat. Přiznávám, že se před nimi neostýchám zvyšovat hlas a použít vulgarismy. Rodičům do výchovy nemluvím. Stačí si představit  obličeje dcer a snachy a chuť radit mne rychle přejde. Berem vnoučátka s mužem na cesty a občas je vystavujeme vyšším nárokům, než je běžné. Teď jsme se vrátili z Chorvatska, kam už mnoho let jezdíme do „jeskyně“. Těžko přístupná oblázková pláž se skalním převisem, bez lidí.  Brávaly jsme tam s kamarádkou děti, teď vnoučata. Dvě holčičky a kluk, čtyři a pět let. Spáváme na pláži, spouštíme je po laně do jeskyně, musejí se potápět pro poklad. Snažíme se jim vymýšlet program tak, aby byly nuceni neustále spolupracovat, soutěživost spíš potlačujeme. Letos celý týden pršelo.  Skvěle zafungovalo vyprávění. Skončit v nejlepším a pokračovat až splní nějaký úkol. Odvyprávěla jsem celou Iliadu, sice už jsem chraptěla, ale děti se podařilo udržet  v napětí. Za měsíc jedem s mužem a dvěma staršími na Kypr, opět na divoko. Pro úplnost však musím přiznat, že jedna vnučka nás nezvládá a už s námi nechce.

Vy jste v penzi a máte spolu s vaším mužem vydavatelství, takže zdá se, že jste stále spolu. Hodně lidí označuje právě v tom odchod do penze za kritický. Zjistí, že najednou nemají co dělat, jsou stále spolu. Znáte tyto pocity?

Jsme s mužem skoro stále spolu už třicet let, oba na volné noze, takže jsme si přechodu na důchod sotva všimli. Chápu však, že to může být pro dva lidi perda. Skoro se neznají a ocitnou se spolu v ponorce, jsou staří, mají zlozvyky a bolesti, energie na vlídnost už chybí. Brr.

Napadá vás nějaký recept, jak to zvládnout?

Recept? To fakt ne. Snad jen nenechávat to na poslední chvíli, ale začít si budovat nějaké společné zázemí mnohem dřív. Velmi bych váhala cokoli radit. Už proto, že jsem si v těchto věcech nikdy radit nenechala, ke dvěma závěrům jsem však došla: Raději Itálie než Bergman. Pohádat se, prásknout dveřmi až se vysype sklo, zařvat, ale nevypouštět mlhu, neurážet se. Nenechat partnera v nejistotě,  nepracovat s pocitem viny, i když je to velmi svůdné. Ten druhý závěr je spáváni pod jednou dekou. Fyzický kontakt a blízkost hodně vyřeší. Ale na to už si musí přijít každý sám.


Milena Holcová se narodila v roce 1954, vystudovala práva, deset let se jimi živila. Narodily se jí tři děti. Pak radikálně změnila život. Začala cestovat a psát knihy, rozvedla se, našla si nového partnera. Knížky jsou inspirovány jejím cestováním, ale v poslední době se věnuje především tématům týkajícím se života zralých žen: Romance na tři doby, Přezrálé broskve, nyní vyšla knížka Láska v moll. Má šest vnoučat.