Když dnes někomu řeknu, že za mou prací ve Vojenském historickém archivu, která trvá již 24 let, stál na počátku malý kocourek, bere to jako vtip. Je sice pravda, že rozhodnutí bylo moje, ale to, že ho ovlivnil skutečně kocour, je fakt.
Byl březen 1990 a já jsem přemýšlela, co budu místo učitelství, k němuž mi už scházely hlasové dispozice, dělat dál. Po smrti svého partnera, který nepřežil autonehodu, jsem už nějaký čas bydlela u sestry. Ta měla kromě mě na krku ještě 2 kocoury, z nichž mladší se u ní nečekaně "vyskytl" teprve nedávno. Protože jsme se domnívaly, že jde o křížence plemene zvaného ruské modré, pojmenovaly jsme ho Alexej, od toho Aljoša, a záhy z něj byl Aloušek nebo Alík.
Starší Míša miloval granule, které už u nás byly občas k dostání, zatímco Alík byl masožravec. Jednou jsme někde sehnaly kočičí konzervu z Německa s masovými kousky ve šťávě a Alík se jich nemohl nabažit. Když mi někdo řekl, že kočičí potravu mají i v Tuzexu, nelenila jsem a za pár bonů, koupených od veksláků, jsem jela Alíkovi koupit "knedlíčky", jak jsme ty konzervované kousky mletého masa pojmenovaly, do ještě existujícího Tuzexu v Koospolu.
Zanedlouho přišla sestra domů ze školy a tlumočila mi vzkaz své kolegyně, zástupkyně ředitelky, zda bych jako němčinářka nechtěla jít na brigádu do Vojenského historického archivu. Manžel té kolegyně, voják z povolání, tam dělal přechodně šéfa. V archivu bylo mnoho nezpracovaného německého válečného materiálu a najednou o něj projevila zájem australská justice, která připravovala soudní proces s mužem obviněným z válečného zločinu. V té době tam nebyl téměř nikdo ovládající němčinu, proto ta nabídka. Neměla jsem žádné zkušenosti s archivem a ke změně zaměstnání jsem se nemohla odhodlat. Marcela mi dodatkem sdělila, že podle informace ředitele archivu by mě neplatil archiv či státní správa, nýbrž australská strana, a to prý možná v tvrdé měně. Nebyla jsem z těch, které by toto sdělení ohromilo, s valutami jsem neměla zkušenost a nijak jsem se o ně nestarala. Má sestra však coby vtip dodala: Víš, kolik by za to mohl mít Alík knedlíčků? A bylo rozhodnuto.
Nastoupila jsem tedy na brigádu, která sice trvala pouze 4 měsíce, ale opravdu jsem za ni dostala odměnu v cizí měně. Ze svého prvního zájezdu do stále ještě Západního Berlína jsem dovezla Alíkovi množství kapsiček a konzerv a Míšovi plyšový pelíšek.
Když má brigáda končila, protože Australané už k případu víc dokumentace nepotřebovali, nabídl mi nový ředitel archivu stálé místo archivářky. Samozřejmě za regulérní plat, který byl v archivu nízký jako téměř všude, a já jsem přijala.
Alík si za svého nepříliš dlouhého kočičího života užil knedlíčků i tak dost, protože se k nám začaly z Německa dovážet. Koneckonců, miloval i normální českou paštiku Májku.
Práce v archivu mi natolik přirostla k srdci, že už jsem od té doby nikdy neuvažovala, že bych ji vyměnila za jinou. Byla to často fyzická dřina v zimě a ve špíně staré pražské Invalidovny, ale byly to i cesty do zahraničních archivů, na konference historiků a výroční schůze mezinárodních archivních výborů i jako pouhý jazykový doprovod ředitele. Archiv mi umožnil poznat mnoho zajímavých lidí a také lépe pochopit naši vojenskou historii.
A tak často s úsměvem a trochou nostalgického dojetí vzpomínám na kocourka Alíka, díky kterému jsem šla do archivu pouze "vydělat na knedlíčky", a zůstala jsem tam dodnes.
|