Poslední říjnový víkend 2014 jsme měli naplánovaný výlet do Vysokých Tater. Počasí bylo přímo pod psa, nenechali jsme se odradit a v pátek odpoledne jsme se vydali na cestu. Bylo nás sedm, z toho dvě malé děti - sedm a necelé tři roky. A také tři senioři, všichni nad šedesát. Nechtěli jsme lámat vysokohorské rekordy, ale v rámci možností (sil i počasí) si užít turistiky. Pro děti náramné překvapení, že obě babičky i s dědečkem (jeden) jedou s nimi na rodinný výlet. A všichni v jednom autě. Rozzářené oči obou vnoučátek - takové předčasné vánoce :-)
Do Štrbského Plesa jsme přijeli v podvečer, mlha, mrholení. Internet sliboval návrat babího léta, ale v tuto chvíli jsme předpovědi moc nevěřili. V noci se vylouply hvězdičky a ráno se koupalo ve slunečním svitu, jen v údolí se válela mlha. Nádhera.
První den jsme se tak nějak jen toulali v okolí – nejdříve Nové pleso a posléze procházka kolem Štrbského plesa. Všude jsme mohli vidět pustošivou sílu obrovské vichřice, která zdevastovala Tatry asi před deseti lety. Vzpomínám si, že jsem tehdy u zpráv v televizi plakala jako malá. I nyní mě smutná zničená krajina dostala. Duše pláče a srdce bolí při pohledu na uschlé ulámané stromy, na vývraty, na krajinu, která kdysi byla rájem. Bude dlouho trvat než se Vysoké Tatry vzpamatují.
Ale i přesto je zde krásně. Obloha byla modrá jak na Jadranu v létě, sluníčko nás hřálo, jen toho medvěda nikde nebylo. Svezli jsme se zubačkou i lanovkou, ale hlavně jsme šlapali po svých. Celé tři dny jsme prožili venku. Vyšlapali jsme stoupačku k Obrovskému vodopádu a další kamenitou cestou jsme se vydali i k Popradskému plesu, kde je voda tak krásně čistá a ryby vůbec nejsou plaché. Prohánějí se zelenomodrou vodou a z čumilů na břehu si nic nedělají.
Nádherné počasí nám vydrželo a vzpomínky se nám vrátí při prohlížení pořízených fotografií. A také nás těšilo, že až na malé vyjímky jsou turisté ukázněni a přírodu „nezkrášlují“ odpadky.