Na uvítanou na této dovolené nám bylo řečeno: "No není to, co jste čekali, ale určitě se vám tady bude líbit." Byli jsme jako sochy, unavení a hodně neštastní. Chtělo se mi brečet. Tohle jsem nechtěla. Kde je moje moře, společenský život, víno, tanec, hudba? Tady určitě ne!!! Na naše otázky nám bylo řečeno, že nejsme v Madre jak nám bylo slíbeno, ale 60 km dále v nějakém Zuboviči. Proč? To nám bylo vysvětleno tak nejasně, že jsme mysleli, že se nám to zdá. Prý je z Madre vyhodili, protože tam dělali nějaký čarodějnický sabat u ohně v rámci astrologické výuky, až si místní lidé mysleli, že jsou nějaká nebezpečná sekta a nechtěli je tam. Museli si tedy sehnat toto náhradní ubytování pro nás.
Milá cestovní kancelář to předem neoznámila nikomu. Asi věděla proč, protože sem by vědomě nikoho nedostala. Není kam uniknout, ani možnost se vrátit. Cesta zpátky je dlouhá a mimo jiné, tento jediný autobus odváží zpět turnus, který proběhl. Žádný jiný dopravní prostředek v tomto konci světa není.
Najednou se přihnal hlouček nějakých praštěných ženských ze zájezdu před námi a začal na nás pokřikovat, že jsou čarodějnice, že se jim na zájezdu moc líbilo a že se nám bude líbit taky. Pak si pustily hudbu a začaly křepčit. Volaly nás mezi sebe, at to jdeme zkusit taky. Vypadaly opravdu jako čarodějnice a my jsme už opravdu nemohli ani žasnout. Objímaly se mezi sebou, dojemně se líbaly a loučily a když konečně nastoupily do autobusu a odjely, nastalo mrazivé ticho. Jenom jsme tiše doufali, že nám se to stát nemůže.
Průvodkyně nás vyvolávala po dvojicích, nebo trojicích a odváděla nás ubytovat ve třech přilehlých staveních. Byli jsme jak uhranutí a úplně odevzdaní. Divila jsem se , že mě ubytovala s přítelem a ne s někým úplně cizím. Měla jsem štěstí. Na jednu dívku a muže středního věku nevyšlo odpovídající ubytování a tak je šoupla k sobě. No co je komu do toho, že se neznají a že spolu bydlet nechtějí? Mají prostě smůlu. Když nakonec souhlasili z toho je vidět do jaké situace jsme se dostali. Nebylo východisko. Místo výhledu na moře jsme měli výhled do skal a někdo také na zaprášenou silnici. Strom žádný, půda žádná ,rostliny ani ty nejmenší, jenom spousta holého kamení.
Voda byla slaná a čistá. Vlezli jsme do ní a částečně schlazení jsme se trochu uklidnili. "Co budeme Pavle dělat?" ptala jsem se svého přítele. Můj přítel, který nemá rád konflikty, mi řekl, že už asi nic. "Vybrala jsi ten zájezd ty, tak máš, co jsi chtěla!" To, že jsem tohle vůbec nechtěla mi nebylo nic platné.
Další naše ohromné zklamání bylo jídlo. Žádné místní chutné speciality, ale české jídlo, které se přivezlo z Čech ve formě polorovarů a které nám ohřívala česká kuchařka. Rozpékala k snídani dovezené pečivo, k obědu byla kaše s prášku a částečně romrazená sekaná a nebo něco podobně hodnotného. Ani ovoce, ani zelenina .Dobré víno? Utopie. Nedalo se nikde koupit. Hudba, tanec, společenský život? Korzo 150 m po asfaltové rozpálené silničce, která končila v kamení. Ticho, to ano ,ale musíte si odmyslet bzučení komárů, kterých tam bylo požehnaně a kteří z nás museli mít ohromnou radost. Z ničeho nic jim předložili tolik lidí. Jejich štípance nám způsobily vášnivé noci. Repelent si nemáte kde koupit, propadáte zoufalství a moc si přejete, aby vás z toho pekla někdo vysvobodil.
Program, který slibovalo ASTRO jediný trochu funguje. Astrolog a numeroložka se činí. Moje zdraví je prý pevné a já doufám, že to ten týden vydrží. Začínáme se ptát, kde jsou slibované výlety a naši průvodkyni to značně rozruší. Chceme ji otázkami narušit její soukromí. Kvůli nám dnes vstává dříve než v poledne a sděluje nám, že výlety budou. První výlet prý bude velice náročný. Půjdeme na kopec, kde prý před třemi miliony přistálo UFO. Je tam také trojuhelník z kterého proudí energie. Jelikož nám energie značně ubývá, všichni ji chtějí doplnit.
Pokračování příště
