Je opět 17. listopad. Tehdy mi bylo přesně 40 a dnes je mi o 25 let víc. Uteklo to, jak se říká, jako voda. A voda, která utíká, něco přináší a něco odnáší.
Ta moje "voda" mi během těch 25 let odnesla na věčnost několik přátel, lásečku, která se zdála být láskou, milá zvířátka, sdílející s námi domácnost, přinesla mi nové, asi životní zaměstnání, cesty do několika zemí, bydlení v Praze ve vlastním bytě, zájem o netradiční medicínu, nové přátele, ale i povodeň na pracovišti, loupežné přepadení, nechtěných pár kilo navíc a nečekané zdravotní problémy. Nepřinesla mi, narozdíl od většiny z vás, novou generaci v podobě potomků, takže někdy ani nestačím vnímat, jak dlouhá doba skutečně uplynula. Nicméně stačím vnímat, kolik se toho změnilo.
Je 17. listopad 2014, 11 hodin. Stojím v davu na rohu Spálené a Národní. Jsem tu, protože jsem nezapomněla a protože chci také dát najevo, že jsou věci, které se mi nelíbí. Dělám to s plnou zodpovědností, i když můj úsměv je při olíznutí rtů přece jen trochu slaný.