Moc ráda čtu Vaše milé články. Pamatuji si také na stavění hrází z kamení a drnů po dešti- na prázdninách u babičky. O hlídání tří mladších sourozenců nemluvě... Děkuji za pěknou vzpomínku.

Věrko, zcela tě chápu. S blízkým člověkem odchází i kus našeho života. Máme to podobné. Snažil jsem se naše některé hezké chvíle se ženou vložit do svých cestopisů, či fejetonů. Já jsem člověk spíše nevěřící. Přesto ale nemohu ten život po životě jednoznačně zavrhnout. Nelze to ale ani dokázat. Antický básník Valerius Martialis napsal, že žít ve vzpomínce znamená žít dvakrát. To je věčná pravda.

Maruško, jen piš, tvé články jsou moc hezké, věcné, čtivé, s úmyslem navodit příjemnou náladu. Máš s cestovkou krásné zážitky, takový výlet za kytičkami, které mám ráda celý život, by mě také potěšil. Napiš, prosím, její jméno, do vzkazů, díky.

Zuzano, článek opět potěšil a pobavil. Jakoby naši otcové byli bratři. I můj tatínek měl podobný postoj k životu a k režimu. Pamatuji se na jedno z mnoha faux pas, když o svém kamarádovi, příjmením Nebeský, mluvil jako o Nebešťanovi a my děti jsme ho pak takto zdvořile oslovovaly. :-)

Dívám se běžně. Dobré úlovky. :-)

Také si myslím, že není nutné jezdit k moři, do úplně jiného prostředí, s miminem. Stačilo by někam k vodě u nás. Asi jsme stará škola. Ale hold, každýho věc.

Čím to asi je, že se po namáhavé celoživotní práci dělnice mám rovná záda bez bolesti :-) :-)

souhlasím s tím, že nám chybí odpovědnost. Mentalita otroka je taková, že já za nic nemůžu, to druzí. Je s tím méně práce, než pracovat na sobě. Zvláště v důchodu nic nemusím. Ani vstávat. ani cvičit, ani jíst zdravé místo pochoutek - a důsledky je snadné svádět na lékaře. Ale spokojenost to očividně nepřináší.

:-) S talentem pro smysluplnost dáte i naprostým pitomostem ospravedlňující řád :-)

Danielo, děkuji za pěkné seznámení s touto výstavou. Je až do března, třeba se mi podaří do Prahy přijet. Určitě by to stálo za komentovanou prohlídku. :-)

Více než zajímavý článek. Děkuju.

Hezké.

Pěkná fotoreportáž. Děkuji. :-)

Martino, nádhera, ty jsi mistr detailů a černobílé fotky. Já jsem podobně spěchala na poslední chvíli v neděli.

Moc děkuju za článek ze sv. Hostýnka. Na toto magické místo vyrážíme několikrát za rok. Každý rok 28.prosince jsme se za každého počasí "drápali" pěšky nahoru. Letos jsme poprvé vyjeli autobusem. Ráda jsem poslouchávala vyprávění rodičů, tet a strýců, jak z podhostýnských obcí podnikali poutě na tento svatý kopec.

A tak to tady na světě chodí ...

Už jsem výsledky poslala.Účastním se několik let a je zajímavé,jak se složení ptáčků různě mění. Největší radost mám ze stehlíků, jsou krásně barevní a svorně se krmí v budce krmítka všichni najednou. Vrabčáci jsou uličníci,co se někdy víc perou a strkají, že se ani pořádně nenazobou. Máme dvě velká krmítka,každé na jiné straně domu a zajímavé je,jak na každé z nich lítají jiné druhy,ač mají stejné zrní i koule na obou.

Určitě jste si dobře vybrala :-) Váš smysl pro nadsázku a něžný humor je toho důkazem.

Paní Jano, chápu vás, navíc zjistit to, že potřebné číslo opravdu nevím, je ve vámi popsané situaci skutečně smutné. Ale samozřejmě uznávám, že v hlavě už spoustu údajů, které jsme dokázali předat paměti mobilního telefonu prostě nemáme. Já si sice číslo mobilu na syna a manžela pamatuju, ale netuším, jestli bych je v nějakém stresu z hlavy vylovila. Snad jo, ale ruku do ohně bych za to nedala. A s tím zahozením chytrých telefonů nesouhlasím. Znám lidi, co dosud používají telefon tlačítkový a že by to byli nějací myslitelé a věděli toho víc, než my "chytře mobiloví" se mi opravdu nezdá. Většina z nich navíc prohlašuje, že už se nic nového učit nechce a nebude, že na to už nemá hlavu ... Tak nevím, že by jí měli plnou jiných nezbytností?

To, že člověk na stará kolena mnohdy zůstává sám, to je věc osudu. Proti tomu jsme krátcí. Je jen otázkou, jak se s tím vyrovnat. Děláte to dobře, máte možnosti. Ne každý má ale tyto možnosti i schopnosti. Snažme se proto žít!