Nádherně napsaný životní příběh.

Děkuji za informaci o zajímavém archeologockém výzkumu.

Já jsem zase párkrát šla "za hudebku". Naši mě totiž přihlásili do hudebky na piano. Tam jsem ale musela jezdit z naší malé vesničky autobusem do 4 km vzdálené větší obce. Bylo mi asi 10 let a paní učitelka mi nebyla moc sympatická. Tak jsem vždycky autobusem odjela, místo hudebky jsem se chvíli courala po vsi a pak v klidu odjela autobusem zase zpět. Když to naši zjistili, (paní učitelka se totiž ptala, jestli nejsem nemocná, protože už jsem v hudebce dlouho nebyla), tak to u nás nedopadlo vůbec tak dobře, jako u Jany...

Jindro, zlatá slova. Tancuju taky moc ráda, ale většinou nějak "nejsou lidi".... :-(

Milá procházka. Děkuji.

Hezký článek, díky, i když kavárny nejsou pro mne, jsem doma v přírodě, něco společného jsem našla, v rodině máme dlouhodobě slogan - upravená i na vrcholku Himálaje, je to z jedné knížky po babičce :-)

Tak tohle nemusím.

To je skvělá zpráva.

Gratuluji vítězným článkům, a jak napsal Honza, vítězové jsou vlastně všichni, kteří nám přiblížili své životní příběhy

Líbí se mi vaše psaní.

Věrko, moc pěkná výstava. Moc pěkné obrázky a dekorace. Název Ruce plné talentu je výstižný. :-) :-) :-)

Moc hezké vzpomínání.. Probouzí mé vzpomínky na dětství..

Moc zajímavé. Díky. Já zase bydlel v rodném domě Antonína Dvořáka. Ale Smetanu mám rád.

Pracuju na tom :-)

Milá Maruško* - ze srdce děkuji za nádhernou fotodokumentaci maturitního plesu i milá slova - ano, mladí lidé jsou všichni překrásní. Já už jsem také prožila několik takových nádherných večerů se svými maturujícími vnuky a vnučkami - bohužel jsem neměla fotoaparát. I tam jsem viděla jen krásné a usměvavé mladé studenty a studentky v překrásných šatech a účesech. My jsme měli u nás v neděli také vydařenou slavnost - křtiny mého druhého pravnoučka a pak velmi hezkou a zajímavou oslavu v širším kruhu rodiny v blízké restauraci. Vnučce přeji mnoho dalších úspěchů ve velmi potřebném oboru studia ♥ ♥ ♥

To chceme skoro všichni, jen někteří to slyšet nechtějí, nebo nejsou schopni. Pokoj všem lidem dobré vůle!

Také si to už dlouho myslím, ale letos to i uskutečním. Soustředím se jen na malou výzdobu a tradiční jídelníček. To ve dvou zvládnu. A budu vzpomínat na všechny, kteří jsou jinde. Už teď mě za nimi přenesl váš hezký článek i krásná kočka.

K tomuto čĺánku mohu napsat jediné - souhlasim. Samozřejmě se nejedná jen o nevhodný dárek k Vánocúm, obdarovaný by měl mit možnost rozhodnout se sám kdykoliv, jestli psa, či jiného živého tvora chce. Já sama, ač mám s chovem zvířat celoživotni zkušenosti, pořídit si psa ve vyšším věku považuji za nezodoovědné. A to i když jsem ve velmi dobré fyzické i psychické kondici. Štěně, to je starost nejméně na deset let. A pořídit si staršího psa třeba z útulku, ve snaze zajistit mu jestě několik let spokojeného života, často končí navrácením do útulku zpět. Protože takový pes má za svůj život vytvořeno spoustu silných, mnohdy špatných návykú, se kterými si nový, obzvlášť nezkušený majitel neví rady. Pes není věc, se kterou je možno manipulovat podle toho, jak to člověku vyhovuje, či nevyhovuje. Pes je živý tvor, který má pravo mit zajistěn důstojný život do samého konce.

Moc zajímavý článek, který jsem si se zájmem přečetla. Líbil se mi popis přírody i života zvířat. Bohužel život obyčejných lidí v Bělorusku není moc růžový. Byrokracie a arogance na každém kroku.

To je přece naše Václavka Vanda, jestli se nemýlím! Pěkně zakletá do skla ... Mám sklo ráda ve všech jeho podobách a výstava je zajímavá.