Žil jsem příběh, který musím vyprávět. Sedíme na vrátnici továrny v Debrném, káva je dopita a náš hostitel, paní Vosáhlová, dávná přítelkyně mé babičky, zde pracuje k navýšení svých příjmů.

„Petře, pojď něco ti ukážu!“ Vyskočila ze židle, bafla něco do ruky a s tajemným úsměvem ve tváři zamířila ke vchodovým dveřím do vrátnice.

Dovedla nás ke kamennému tarasu nad řekou Labe, a k našemu úžasu začala drobit rohlík. Dělala z něj kuličky, krmila ryby, pod jízkem z hlubší vody vyjížděli ryby, a sbíraly nabídnutou potravu. Viděli jsme až na dno řeky.

„Boha jeho,“ vypadne ze mne, vidím to, jako zázrak. „Tak paní Vosáhlová, to jste mne dostala, už jsem nevěřil, že se toho dožiji,“ přiznal jsem dojatým hlasem.     

„Petr pamatuješ, jak ta řeka byla mrtvá a ten smrad?“

Dodrolila rohlík a podívala se mne do očí.

„Ježiš marjá, aby né, vždy vždyť to je asi čtvrt století co chalupu naši prodali, a pamatuji.“

Vraceli jsme se do vrátnice a v povídání do šedesátých let minulého století.

Ano Labe bylo jedovaté, bez přehánění. V té době, osvěžujeme paměť, byl telefon v celé vesnici na vrátnici, odkud volala sanitku pro nešťastníky, kteří v parném létu vyskákali s auta a hledali osvěžení v řece.

„Já jsem brečela, když odvezli celou rodinu do nemocnice, těch dětí mně bylo líto, po celém těle zčervenali a na kůži vyskákaly puchýře, brrr, nechci na to ani myslet!“ Okomentovala paní Vosáhlová své myšlenky.

Přidávám prožité. V zimně pan Bartoška na svém statku vytvořil kluziště, a hrávali jsme mače, tedy hokej, bez bruslí. V jiný čas se přesuneme na Labe, od Debrného proti proudu, nad jezem perfektní led. Tam už na bruslích, tedy kdo je měl.  V plném zápalu hry, začalo se stmívat, pan Bartoška, zavelel: „Kluci, končíme, už je prdlajs vidět.“ Domluva, dohrajeme zápas zítra dopoledne.

Druhý den se sejdeme na statku, mrzne až praští, už se těšíme, a společně vyrážíme k jezu. S chvatem obouvám boty s bruslemi, už abych se zahřál pohybem. Navléknu rukavice a vstupuji na led, drže se olše, porostu břehů. Chystám se k dlouhému kroku, když slyším nějaký výkřik někoho z kamarádů. Došlápnu na led, a ouha, už mne došlo proč jsem slyšel ten výkřik. Má levá noha stojí na dně, prošlápla led. Vlastně bylo po ledě. Ještěže jsem se držel toho stromku, který mně pomáhá vystoupit zpět.

 

„Na cestě z minulosti do budoucnosti“         

Je ze současnosti název článku od autora Jiřího Plamínka z květnového vydání časopisu Krkonoše-Jizerské hory.

K časopisu jsem přišel zcela náhodně, na titulní stránce fotografie domku, mne připomněla mládí strávená v skoro stejné roubené chalupě, která stála v Debrném.

Časopis jsem zvědavě otevřel, a vidím velkými písmeny nápis DEBRNÉ.

Už jsem jej nedal z ruky, ihned si ho pořídil.

 

Po přečtení řádků od pana Plamínka, mne polilo teplo kol srdíčka, miluji Krkonoše a mé děti též, do dneška jezdíme do Krkonoš, střídaje místa pobytu.

 

Polilo mne teplo, že v budoucnosti se nebude opakovat mnou popsané

ze šedesátých let.

 

Papírny národní podnik v Hostinném, v noci vypouštěly jedy do řeky!!

V tom nebylo pravidlo, kdy, prostě měli jsme smůlu.

 

Návštěva paní Vosáhlové, se mohla uskutečnit osm až deset let

po pádu totalitního komunistického režimu.