V dobách, kdy ještě  dodávky nebyly a  kominíci pěšky od domu k domu chodili, žil byl kominík Albín. To jméno mu dala maminka po panu doktorovi, co jej nejdříve na svět  a pak  k životu přivedl, když už se zdálo, že se to miminko  rovnou andílkem stane.

     „Tys asi přišla Andulko  tím těžkým porodem o rozum,“ mudroval otec Pepa,  „kluk bude po nás snědý a  černovlasý a bude se jmenovat Albín, vždyť se mu budou ve škole smát. Já jsem Josef, táta byl Josef, dědek  Václav, co má paměť sahá, byla v naší rodině jen samá poctivá obyčejná jména a teď tohle…  “

     Aby toho nebylo málo, tak si Albín, kterému  pánbůh skutečně  nadělil  černé vlasy a  snědou tvářičku jako cikáněti,  ale taká vysokou statnou postavu,  vybral  učební obor kominík.

     Tatínkovo proroctví o posměchu ve škole kvůli neobvyklému jménu se ale nevyplnilo, spolužáci se sice smáli, ale jeho vtipům, šaškárnám, byl  oblíbený a nezkazil žádnou legraci. 

    „ Kominík, kominík, chyťte se za knoflík !“  pokřikovaly děti za Albínem, když  kráčel ulicí, na rameni kominickou špulku. On je však  neodháněl, smál se na ně a věřil, že skutečně přináší štěstí, že když se ta mrňata za své  knoflíky chytí, kolena si nerozbijí a ve škole je koule z písemky nebo zkoušení mine.

     Ale nejraději měl, když se k němu přitočila hezká slečna a s otázkou „smím?“, si otřela svůj roztomilý prstík o jeho černý rukáv  a zkontrolovala, zda ho má dostatečně černý od sazí. „Šáhněte si ještě jednou, milostslečno, ať máte štěstí za dva nebo snad pro dva?“ laškoval s ní a slečna se smála, protože se jí ten umouněnec líbil.  Večer si pak představoval, že ta kráska skutečně najde díky té černé šmouze  štěstí, a jaké jiné než štěstí v lásce a s kým jiným než s ním, s kominíkem Albínem.

     A tak Albín každý den od pondělka do soboty vymetal komíny, aby kamna dobře táhla a trouby dobře pekly, aby bylo v domovech lidí teplo a hlavně aby saze nebouchly. A také rozdával štěstí, spoustu  štěstí : přes knoflíky, přes šmouhy a někdo měl hezký den už jen tím, že pěkného kominíka jak uhlem malovaného uviděl.

     Pan mistr byl s Albínem moc spokojený, protože stačil vymést všechny komíny, které měl za úkol  a lidé ho chválili.  Odměna tím pádem na sebe nenechala dlouho čekat.  „Přidal jsem ti další 2 ulice, Albíne!“  „To už nestihnu pane mistr, bránil se oceněný Albín!“  "Ale stihneš, to budeš koukat !  Dostaneš totiž kolo, tak si tě považuju.  Máš radost, viď? “

    Když druhý den Albín vyrazil na prastarém velocipédu, moc radosti necítil. Kolo vrzalo a řinčelo a děti  si vůbec nesahaly na knoflíky,  ale pokřikovaly za ním posměšné hlášky. A krásné slečny ho samozřejmě také nemohly osahávat, když kolem nich drnčel.  

     A tak se Albín poprvé při výkonu svého zaměstnání necítil šťastný. Možná ho štěstí opustilo, možná už ho tolik rozdal a na něj teď žádné nezbývá?  Jako na potvrzení této možnosti Albín s hrůzou zjistí, že mu nefunguje brzda, vlítne na hlavní silnici a napálí to rovnou do pivovarského vozu. 

    „To už jsem v nebi?“ zeptal se Albín těch dvou andělských tvářiček v bílých čepcích, které se nad ním skláněly.  „ Ale kdepak v nebi, pane kominík, jste v nemocnici, měl jste štěstí, že jel zrovna kolem náš pan  primář, když jste se snažil odstrčit pivovarský valník i s kobylama!“ smějí se sestřičky a Albín je rád, že mu trochu  toho štěstí přece jen zůstalo.