Kdysi jsem absolvovala půlroční stáž pro němčináře v NDR. Jedna kolegyně mi vyprávěla, že její "tatí" chová na rybníčku kačeny. Protože jsem se svěřila, že kachnu jsme doma měli sotva několikrát za život a je to pro nás vzácnost, slíbila, že až se po návratu domů někde setkáme, určitě mi jednu doveze.
Setkaly jsme se a domů do Týna jsem vezla zabalenou kachnu. Té se ujala sestra, která byla narozdíl ode mne odjakživa dobrá kuchařka. Tehdy ještě nebyly mikrovlnky a kachna se v předobědovém čase začala péct v troubě. K ní byly samozřejmě naplánovány knedlíky a červené zelí.
Kachna se pekla zhruba tak dlouho, jak uváděla kuchařka. Po vyndání do ní nešlo ani píchnout vidličkou, natož ji ukrojit a dokonce žvýkat. Tak znovu do trouby a pečení pokračovalo. Hodiny ubíhaly a my hlady šilhaly. Kachna nepovolila. To se opakovalo ještě dvakrát. Ani sousto. To už se sestra namíchla a prohlásila (v době temné totality):
"To nebyla kachna, to snad byl starej Husák!" Rozchechtaly jsme se a pak snědly knedlíky se zelím.
Zcela upraženou kachnu jsme po několika hodinách už chuťově sotva rozeznaly. Ocenila ji pouze naše fenka Lesana, která ve své žravosti by nejspíš zhltla i toho Husáka.
Vtipnější vyhrává - literární soutěž magazínu i60.cz. Úkolem soutěžících je napsat příspěvek (příběh, povídku, glosu), jehož téma vychází ze zveřejněných fotografií. Pravidla soutěže a fotografie najdete zde. |