Našich třináct let nádherného psího spolužití začalo moc smutně. Moje dcera – tenkrát teprve pár let školou povinná - vyprosila, vyškemrala, a jistou změnou svých uklízecích návyků si i zasloužila štěně. Přinesli jsme si tenkrát domů černou kokršpanělí psí holčičku, jenže ta, i když očkovaná, ve čtyřech měsících umřela na nervovou psinku. Byl z toho nářek a smutek k neutišení. Bohužel, nebylo ani čím utěšovat, výrok veterináře byl nekompromisní – nejméně půl roku nesmíme do bytu přivézt štěně, protože tak dlouho může nákaza přetrvávat.
Už jste někdy zažili desetiletou holčičí koncentraci smutku? Záhy nám bylo jasné, že půlrok takhle nezvládneme. A tak jsem se rozhodla pro zásadní krok. Nebude to štěně, vezmeme si psa už dospělého, tudíž nejlépe z útulku.
Vypravily jsme se tam s dcerou jednoho časně podzimního dne.
Byla jsem připravená na tuhý boj, že doma můžeme mít opravdu jen jednoho psa, že se nestaneme detašovaným pracovištěm útulku a útočištěm pro půl tuctu psů, kteří jsou tak neodolatelní, že přece nemohou zůstat bez pána.
Jenže všechno bylo jinak. Procházely jsme velkou halou s kotci a neteční psi se smutnýma, tolikrát zklamanýma očima se po nás ani neohlédli. Dlouho předtím a i dlouho potom jsem neviděla na jednom místě tolik rezignace a beznaděje. A já jsem se v duchu začala sama sebe ptát, jestli to je dobrý nápad, pořídit malé holce takhle nešťastného kamaráda. Prohlédly jsme si už všechny psy a zůstaly rozpačitě stát. Dcera zřejmě cítila totéž, co já. Se slzami na krajíčku jen špitla: „Asi už půjdeme, viď?“
Ale místní pracovnice, když nás viděla tak nerozhodné, se do toho vložila: „Nevybraly jste si?“ Zahanbeně jsme zavrtěly hlavou.
„A venku jste se už byly podívat? Jsou tam ještě tři velké kotce,“ nevzdávala se.
Byly jsme přesvědčené, že i tam to bude stejné, ale chtěly jsme jí udělat radost, a tak jsme se tam dost rezignovaně vypravily.
Dcera šla o pár kroků přede mnou, já si, už bez zájmu, prohlížela několik psů ve velké kleci.
A právě tehdy se to stalo. Nejdřív jsem slyšela cosi mezi kňučením, radostným štěkáním a spoustou dalších nepopsatelných zvuků.
A pak uviděla příšerně střapaté cosi, co se snaží propasírovat pletivem, jen aby mohlo dceři olíznout, když už ne tvář, tak aspoň ruku. Pes – podstatně větší, než jsem měla naplánováno – se snažil sdělit, že právě jen a jen na naši Kačenku čekal, že bez ní nemůže už nikdy být a že právě tímto okamžikem se jeho celý svět změnil.
Měl pravdu. Změnil se. Stála jsem opodál a dívala se, jak se přes pletivo objímají, a věděla jsem, že bylo rozhodnuto.
Žárlivě a s nešťastným kňučením pak střežil náš každý krok po útulku, a tak jsem nakonec musela všechny formality vyřídit sama, protože jakmile se dcera jen na kousek vzdálila od klece, začal naříkat.
„Říkali jsme mu tady Čert,“ sdělila nám opatrovnice, evidentně celá šťastná, že udala dalšího ze svých chráněnců.
Vezly jsem si pak Čerta přes celé město domů tramvají, a protože jsme předpokládaly, že doposud žádným dopravním prostředkem nejel, dcera ho celou cestu hladila, aby se nebál a cosi mu špitala řečí společnou jen dětem a zvířatům. Nikdy v životě nezapomenu, jak se na ni díval.
Doma nás přivítal zbytek naší lidské smečky, Čertíček proběhl celý dům a dal nám najevo, že od teď jej bude chránit, až do vypuštění své psí duše. A jako kdyby poznal, které ruce mu budou nejčastěji plnit misku, položil oddaně svou velkou, rozesmátou, střapatou hlavu babičce do dlaní.
Ale musím spravedlivě přiznat, že už navždycky se pro něj jeho největší láskou, zachráncem i objektem bezmezného zbožňování, stala moje dcera.
A myslím, že i ona dodnes ví, že málokdo má to štěstí, aby si ho nějaký živý tvor takto jednoznačně a navždy vybral.
Když po letech Čert umřel, věděla jsem, že odešel – ne do psího ráje, to ne, - ale do obyčejného, fortelného ráje lidského, kde na něj čekali ti z naší lidské smečky, kteří ho tam předešli.
Že tam si moje maminka, jako tolikrát, „přezula“ brýle – tedy vyměnila brýle na čtení za brýle na dálku, což bylo neomylným signálem, že se jde na procházku a Čert se mohl už po tomto nenápadném pohybu zbláznit radostí. A že můj táta na něj jako kdysi zase zavolal: „Jdem kolego!“
A potom společně vykročili tou nekonečnou nebeskou plání, kde patníky jsou nejvoňavější, procházky nejdelší a lidské dlaně ty nejjemnější na světě.
