Devět z deseti Čechů by nechtělo mít za souseda narkomana, alkoholika nebo člověka s kriminální minulostí. Přibližně třetina Čechů by nechtěla mít za souseda člověka s jinou barvou pleti, cizince. Vyplynulo to z průzkumu zveřejněného Centrem pro výzkum veřejného mínění. Naopak je Čechům zpravidla jedno, kolik mají jejich sousedé let a jaké politické názory vyznávají. Jedinou další skupinu, kterou často zmiňovali jako nepřijatelnou, tvoří lidé psychicky nemocní. „Ty by za sousedy nechtěly mít dvě třetiny dotázaných,“ uvádí zpráva Centra pro výzkum veřejného mínění.
Soused je zpravidla bytost podceňovaná a nevnímaná, dokud s ním člověk nepřijde do kontaktu. Pak se z něj může stát bytost velmi příjemná nebo naopak nenáviděná, která dovede pořádně zkomplikovat život. Ne nadarmo se říká, že kápnout na dobrého souseda je něco jako výhra v loterii.
„Když se ta rodina přistěhovala do vedlejšího bytu, moc sympatická mi nebyla. Děti nezdravily, paní nebyla komunikativní, pán byl pořád v práci. Přivítala bych lidi trochu milejší a kontaktnější,“ vypráví Hana, šestasedmdesátiletá vdova, která žije sama ve vysokém panelovém domě na pražském sídlišti. „Brala jsem to prostě tak, že obyvatelstvo našeho paneláku, ve kterém se dříve většina partají znala, se postupně obměnilo a stalo se z něho neosobní prostředí, kde si jeden druhého nevšímá. Pak jsem si zlomila nohu. Když mě přivezla sanitka z nemocnice, krátce na to zazvonila ta nová sousedka. Nabídla mi, že mi její děti budou chodit nakupovat, že mi přijde uklidit, pomoci. Doslova jsem zírala. Nejdříve jsem jejich pomoc nechtěla přijmout, po dvou dnech mi došlo, že jsem bez nich v háji. Ta dobrá žena mi dokonce pomáhala s hygienou. Ukázali se být neuvěřitelně citliví, všímaví lidé. Vůbec mě neznali, ale vycítili, že si sama neporadím. Neuvěřitelně mi v tom těžkém čase pomohli a stali se z nás přátelé,“ říká Hana. Oplácí jim to aspoň tím, že jim zalévá kytky v bytě a krmí kočku, když jsou na dovolené. „Občas jim něco upeču nebo jim nechám u dveří víno, které však oni stejně přijdou vypít ke mně, se mnou. Našla jsem vlastně něco jako rodinu, kterou nemám,“ říká s dojetím.
Když se podaří v domě obývaném více lidmi vytvořit komunitu, která si pomáhá, je to téměř zázrak. Mnohdy je umění vytvořit jen komunitu, která se toleruje a nevytváří problémy.
„Nedávno jsme se na schůzi společenství vlastníků rozhádali, protože část lidí navrhla zákaz kouření na chodbě. Já byla pro, načež mě přestal zdravit soused, který pravidelně hulil u mých dveří. Jeho syn si přede mnou dokonce uplivl u výtahu,“ vypráví padesátiletá Věra z Ostravy.
Průzkum Centra pro výzkum veřejného mínění naznačil, že její spor není výjimkou. Přibližně pětina dotázaných uvedla, že by ve svém sousedství nechtěla mít kuřáky. Celkem pozoruhodné je, že přibližně pětině Čechů by jako sousedé vadili i lidé s jiným náboženským přesvědčením. Jedenáct procent Čechů by podle průzkumu nechtělo mít za souseda člověka tělesně handicapovaného. Průzkum ukázal, že příliš tolerantní nejsme. Na druhé straně možná naznačuje, že čím dál více lidí zažilo nějaké ty sousedské neshody a když mají popsat ideálního souseda jsou poměrně nároční.
Podobný průzkum si před časem zadala Hypoteční banka. Vyplynulo z něj, že Češi si ideálního souseda představují nějak takto: ochotný, milý, slušný, zdravící, neobtěžující hlukem i nepořádkem, čas od času něco prohodí, ale respektuje soukromí, nepomlouvá, nezávidí, neškodí. Zároveň z průzkumu vyplynulo, že si Češi příliš nepotrpí na situace známé z amerických filmů. Tedy ty, že se někdo přistěhuje do nového bytu či domu a zanedlouho u něj zazvoní sousedky s čerstvě upečeným koláčem a lahvinkou, představí se, nechají se pozvat dál a je z toho pěkný mejdan na pokračování. Tak tohle ne, toto Češi příliš nedělají ani nechtějí, aby to dělali jejich sousedé.
Žít v prostředí, kde nejsou žádné sousedské spory je prostě velká výhra. Kdo ho má, měl by si ho vážit. Kdo ho nemá, měl by se podle psychologů zamyslet, zda na neshodách nemá taky určitý podíl a pokusit se najít řešení. I když, každý, kdo nějaké to pořádné sousedské psycho zažil, dobře ví, že v tomto směru je většinou každá rada marná.
Hana Charvátová pro portál i60
