Já ráda vzpomínám
Ilustrační foto: pixabay.com

Já ráda vzpomínám

19. 6. 2019

Jak vidím, téma retro je in. V návaznosti na svůj předchozí příspěvek jsem si opět uvědomila, jak strašně rádi všichni vzpomínáme. Fakt všichni, bez rozdílu…

S přibývajícími léty se ke vzpomínkám stále vracíme. Lovíme je z hlubin vlastní paměti i ze zaprášených krabic na půdě, postupně je třídíme, ty hodně zanešené čistíme od balastu, jiné zas trochu přibarvujeme nebo je aspoň mírně poupravíme. A co je na tom nejlepší, že moderní technika nám poskytuje spoustu možností, jak své vzpomínky sdílet a porovnávat. Vzájemně si je různými cestami (včetně našeho drahého portálu i60!) předáváme a máme radost, když evokují stejnou či podobnou vzpomínku v někom jiném. Anebo naopak vybudí ostrou polemiku či konstruktivní diskuzi.

Je toho tolik, co bylo v dobách našeho mládí hezké a co stojí za to uchovat si v paměti… A taky jsem přesvědčená, že to tenkrát nebyl jenom věk, který nám dával křídla. Úhel pohledu se může samozřejmě různit, a jak jsem už zmínila, připouštím, že vzpomínkám spojeným s dětstvím a mládím přidáváme občas na pastelovém odstínu. Ale zároveň jsem si jista, že bychom společně dali dohromady velmi dlouhý seznam pozitivních zážitků i z nechvalně známého období, které politická terminologie označuje jako normalizaci. Některé z nich totiž provázejí opravdu úsměvné detaily…

Tak například mateřská školka. Na ni mám asi nejranější vzpomínky, kterých jsem schopna. Vroubkované punčocháče, zástěrka s velkou kapsou a kanýrky na ramenou. Fronta na rybí tuk, který nám všem jednou lžičkou (aluminiovou!) dávala paní učitelka do pusy. Ještě teď je mi špatně, jak to bylo fuj! Malé stolky a židličky se musely před obědem rozestavět v herně a hned po něm zase sklidit, aby bylo místo na lehátka. K obědu nejčastěji krupicová polévka s vejcem a rajská. A nebo krupičná kaše s cukrem a skořicí, pokapaná máslem. To bylo náhodou mňam! Jenže mně tenkrát chutnala i rozvařená kolínka s nezapomenutelnou UHO neboli univerzální hnědou omáčkou. A dokonce i dušená mrkev s hráškem, která u jiných dětí obvykle zůstala na talíři. Na svačinu jsem s chutí vypila hrnek kakaa, a loupáček, který je kupodivu k dostání dodnes, jsem pak ukusovala cestou domů. Pokud mě ovšem maminka nevyzvedla „po o“…

Ve školní jídelně to bylo velmi podobné, jen mnohem větší. Větší děti, větší stoly, talíře, porce i kravál. Vikslajvantové ubrusy, které kuchařka v gumové zástěře utírala hadrem, jehož odér mám v čichové paměti uložený na předposledním místě…

Na kultivaci stolování nebyl před padesáti lety kladen zvláštní důraz a jídelníček od té doby taky zaznamenal četné změny. Mám jen smůlu, že mi chutnalo tenkrát stejně jako dnes...

A taky se musím přiznat, že třeba na prvomájový průvod nebo školní akademii jsem se jako dítě vždycky hrozně těšila.

Recitovala jsem totiž nejlíp z celé třídy…

A jelikož na to všechno JÁ RÁDA VZPOMÍNÁM, zamilovala jsem si o něco později i stejnojmenný šanson Hany Hegerové. I když se netýká zrovna vzpomínek na školní jídelnu... Tak si zavzpomínejte se mnou.

 https://www.youtube.com/watch?v=NIelpgZ24Hc 

 

 

Hezké vztahy v běhu času vám přeje

 

 

 

Glosa Hany Švejnohové
Hodnocení:
(5 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.