1. Přání se maj´ plnit o Vánocích (vánoční povídka rok 2020)
FOTO: Pavel Marhan

1. Přání se maj´ plnit o Vánocích (vánoční povídka rok 2020)

22. 12. 2020

„Zatracená baba!“ zaklel Vítek, když se vrátil ze zahrady zpět do domu. „Tu nám tu byl opravdu čert dlužen!“
„Co má zase za problém?“ obrátila se k němu Maruška od kuchyňské linky.
„Co jiného,“ odpověděl manžel a objal ji kolem boků. „Hafa. Prý zase v noci štěkal a ona kvůli němu nemohla spát !“
Maruška si jen povzdechla.
Domek koupili před třemi lety. Líbila se jim jeho poloha v obci a blízký les. Jen přistavěli terasu směrem do zahrady a na ní pak rádi sedávali, povídali si a plánovali svůj další život.
Z počátku to i vypadalo, že mají jen samé dobré sousedy. Vycházeli dobře také s paní Šilhavou. V rámci dobrých vztahů jí Vítek jednou seřídil sekačku na trávu, spravil plot a Maruška jí zase občas pomohla s taškou z nákupem. To když se náhodou zrovna potkali v místním obchůdku.
Jenže poslední dobou se vztahy začaly horšit. Sousedka jim postupně přestala odpovídat na pozdrav a začala si stěžovat na všechno možné. Rušila ji hlasitá muzika linoucí se z jejich otevřeného okna i hluk motorky, na které je občas přijel navštívit Maruščin bratr. Vůbec nejvíc si začala stěžovat na psa Hafa. Pořád běhá kolem plotu, plaší slepice a ty kvůli tomu nesnášejí vejce. V noci paní budí jeho štěkání a vůbec, je prý agresivní a ona se ho bojí.
„Já se na ni ptala Andulky,“ zmínila se Maruška o kamarádce ze vsi. „Říkala mi, že je to hodná ženská, v dětství jí prý říkala teto Hedviko. Ale ten její manžel že byl domácí tyran. Jejich dcera Naďka kvůli němu utekla hned v osmnácti z domu. Zmizela někde ve světě, nikdo o ní nic neví. A když teď před pár lety Šilhavý umřel, zůstala paní úplně sama. Andulka se docela divila, že s ní máme problémy a ...“
Na stole zazvonil odložený mobil.
„Ano?“ Maruška vzala hovor a chvíli poslouchala. „Hm, no dobře. Tak já přijdu!“
Odložila telefon na místo a podívala se na Vítka.„To byla Klára. Prosila mne, abych vzala noční službu. Helena volala, že má horečku, asi chřipka.“
Vítek naštvaně bouchl rukou do opěradla židle. Ale pak rezignovaně řekl.
„Tak se obleč, já tě tam hodím autem, ať nemusíš šlapat do kopce.“
…………………………
Maruška procházela chodbou Dětského domova. Tiše otvírala dveře ložniček a kontrolovala, zda je všechno v pořádku. V pokojích je ale ticho a klid, děti spí. Už chtěla zavřít poslední dveře, když něco zaslechla. Z jedné z dětských postele se do tmy ozval tichounký vzlyk.
„Copak, Miluško,“ přisedla Maruška na pelest a položila něžně dlaň na tmavou hlavičku, „Copak se děje? Nemůžeš spát?“
Miluška se napřed ani nepohnula. Pak se zavrtěla, otřela si oči a posadila se. „Teto, já bych chtěla domů! Za maminkou! Mně se po ní stýská!“
„To nejde, Miluško, vždyť to víš!“ Maruška jemně otřela mokrou tvářičku a pohladila ji. „Teď přestaň plakat, já tu u tebe chvilku posedím. Nejsi tu sama, neboj se.“
Holčička ještě jednou vzlykla. Pak si zase lehla a chytila Marušku za ruku.
„Ššš,“ broukala tiše Maruška. Miluška si zívla. Pak se zavrtěla, obrátila se na bok a ztichla. Maruška opatrně uvolnila svou dlaň a přitáhla děvčátku přikrývku přes ramínka. U dveří se ještě jednou ohlédla. Ale na posteli u okna byl klid. Miluška opravdu spí.
Na pokoji vychovatelek si uvařila kávu a s hrnkem v ruce se usadila do křesla. Myslela na děti, o které se každý den stará. Uličník Davídek, uplakaný Tomášek, zvědavá Tonička nebo drzá Vaneska a další. Děti, o které se rodiče buď nechtějí nebo nemůžou starat.                                                                                                                                                                                          Milušku přivedla v létě sociální pracovnice přímo ze školy. Maruška si ten den pamatuje velice dobře. Byli s Vítkem autem ve městě a na zpáteční cestě míjeli nějakou nehodu. Pak se dozvěděli, že opilý mladík nezvládl řízení, vjel na chodník a zranil chodkyni. Miluščinu maminku. Té pak v nemocnici lékaři objevili ještě jinou, mnohem závažnější diagnózu. A tak jen co se jakžtakž zotavila, byla přeložena na onkologii. Bohužel, s velmi špatnou prognózou dalšího vývoje nemoci. Protože ty dvě žily samy, skončila Miluška v Dětském domově. Teď se čekalo na rozhodnutí lékařů a soudu, aby mohla odejít do pěstounské rodiny.
Maruška má všechny své děti, jak je sobě i před Vítkem nazývá, prostě ráda. Je jí jich a jejich osudů líto. Nahlas ale nevyslovila a nikomu nepřiznala, že Milušku má ze všech nejraději.
……………………
Hedvika Šilhavá zaslechla štěkání a otočila se k oknu. Přes záclonu pozorovala, jak se Vítek na zahradě hraje se psem. Mával mu před čumákem klacíkem a Haf poskakoval kolem. Vítek se Hafově marné snaze hlasitě smál. Pak odhodil klacek a pes se za ním radostně skokem vrhnul. Popadl jej a už je zpět. Položil ho Vítkovi k nohám, usedl a ocasem mlátí do země. Očima prosil:
„Chci si ještě hrát!“
Hedvika je chvíli pozorovala s nevědomým úsměvem v koutku úst. Pak se najednou zarazila. V momentě rozrazila okno a hlasitě vykřikla:
„Nechte toho, takový randál, to tu nemůže být chvilku klid?“
Pak okno opět s třísknutím zabouchla.
„Zase ten jejich pes! To mi dělají schválně! Vydráždí ho a čokl se může uštěkat. Co se sem nastěhovali, je tu pořád randál. Takový tu býval klid!“
Rozčileně přecházela po pokoji, ruce se jí klepaly. V očích se jí objevily slzy a mimovolně jí stékaly po tváři. Hedvika si je uvědomila až po chvíli a rozzlobilo ji to ještě víc.
„Zase brečím. Kvůli nim. Proč se sem jenom nastěhovali? Vždyť je to jen taková… taková verbež sobecká!“
Vítek a Haf se na sebe po jejím křiku na sebe podívali. Pes přestal bušit ocasem, Vítkovi ztuhla ruka a další aport nehodil. Místo toho klacík odložil na zídku terasy a kývl na psa.
„Pojď, jdeme do tepla!“
………………………..
„Slyšelas ji?“ zeptal se Vítek, když se oba vrátili do domu. Haf se spokojeně uložil na své místečko u topení a Vítek pokračoval. „Zase na nás vyřvávala z okna. Co jí to jen, proboha, přelítlo přes nos? Co jí na nás tak vadí?“
Maruška jen pokrčila ramena a neodpověděla. Paní Šilhavá ji zrovna nezajímala.
„Vítku, za chvíli jdu zase na noční. Přijedeš pro mne ráno? Měli bychom už udělat nákup. Vánoce budou za chvíli a ...“
„No jo,“ přikývl Vítek. „Už víš, jak bude sloužit?“
„Podívám se a zavolám ti. Šéfka je zase přepisovala. Ta chřipka přišla letos nějak o hodně dřív!“
„U nás to řádí také. Za to může to mizerné počasí,“ a Vítek se podíval do okna. „Kdyby začalo mrznout a aspoň trochu snížku kdyby spadlo...“
„Abys mohl na lyže, co?“ zasmála se Maruška. Už si obouvala boty, pak kolem krku omotala šálu.
„Prosím tě, podej mi z ložnice ten modrý balíček. Málem bych na něj zapomněla.“
„S kým se zase loučíš? Kdo odchází?“ ptal se, když jí balíček podával.
„Přece Jiříček, zapomněl jsi? Jde do adopce a jeho rodiče si ho berou už teď, aby s nimi byl poprvé na Vánoce,“ a Maruška nepatrně povzdychla. Vítek to už nekomentoval. Věděl, jak má jeho žena všechny děti ráda. Že jim nové rodiny ze srdce přeje - zároveň se s nimi nerada loučí. Tak se jen k Marušce sklonil a dal jí pusu do vlasů.
„Neboj se, bude líp,“ řekl přesvědčivě.
………………………
Chřipka v domově dál řádila, Onemocněly děti i personál. Marušku nemoc jako jednu z mála minula, sloužila jednu službu za druhou. Marušce to ale nijak nevadilo.
„Já se letos na ty Vánoce tak těším!“ přitulila se k Vítkovi, když spolu vyráběli výzdobu domu. Vítek se jen zasmál. Ví, proč je Maruška tak natěšená.
Úřady schválily, že holčička Miluška může do pěstounské péče. A oni dva o ni požádali. Chtějí si Milušku vzít domů. Napřed jako pěstouni, no a později se uvidí. Miluška to ještě neví. Protože oba mají strach. Co kdyby něco nevyšlo? Milušku jim nesvěřili? Unesla by holčička další ránu? Zatím tedy spolu běhají po úřadech, lékařích a podstupují různá šetření. Konec všeho je ještě daleko, ale už nyní je v plánu, že Miluška u nich stráví Vánoce.
„Kdy jí to chceš říct?“ zeptal se Vítek . „Do Vánoc je už jen pár dní!“
„Myslím že až v sobotu. To mám poslední službu. Hodně dětí právě v sobotu odchází na svátky domů. Tak aspoň nebude moc smutná. Já se ale moc bojím, že to odmítne, že k nám nebude chtít jít!“ zahleděla se na něj s obavou Maruška.
„Co blázníš? Proč by nechtěla? Sama po každé službě říkáš, jak tě vítá, že se na tebe těší. Děcko pozná, kdo ho má rádo!“
„Haf, haf,“ ozval se nečekaně pes za sklem dveří na terase. „Haf, haf!“ ozýval se jeho nepřetržitý štěkot.
„Nech toho!“ okřikl ho Vítek, „nebo zase na koštěti vyjede ta čarodějnice!“
„Haf, haf,“ nedal se odbýt pes. Vítek se mrzutě zvedl z pohodlného gauče a šel se podívat, co se na terase děje. Pes se po něm krátce ohlédl, a pak znovu upřel pohled do koruny staré třešně, rostoucí vedle zídky. Na větvi tam sedí velká černá kočka. Psa okatě ignoruje a důkladně si čistí kožíšek.
„Kša, kša,“ zahnal vetřelkyni Vítek. „Hodný pejsek,“ pochválil pak Hafa. „Hlídáš krmítko, viď? Aby ta cizí potvora nechytala ptáčky.“
„Co zase tak řvete? Já si už budu stěžovat na úřadě, to se už nedá vydržet!“ ozvalo se do tmy. Vítek jen zakroutil hlavou a beze slova zapadl zpět do pokoje
„Semetrika,“ pronesl směrem k Marušce. Dál se paní Šilhavou nezabývali.
Stará paní se ale dál zabývala jimi. Každý den stála u okna a pozorovala, co se u sousedů děje. Po každé si našla důvod co komentovat a podrážděně je napomínat.
„Co ti na nich tak vadí?“ ptala se přítelkyně Zdena, když si Hedvika stěžovala. „Vždyť jsou to normální mladí, nemůžeš po nich chtít, aby mluvili šeptem!“
„Jsou to obyčejní sobci!“ odsekla Hedvika. Ale na otázku, co ji k názoru že jsou to sobci přivedlo, neodpověděla. Uzavřela se do sebe a mlčela.
………………………………
„Hlídáš tu troubu?“ zeptala se Maruška, když při výrobě dalšího plechu s cukrovím zjistila, že Vítek místo času pečení sleduje hokej v televizi.
„Jé,“ vyskočil manžel. Vytáhl plech, zasakroval, protože se v tom spěchu popálil, a honem plech s připálenými rohlíčky expedoval dveřmi na terasu. Maruška se rozesmála. A smála se pak ještě víc, když posléze Vítek zjistil, že si na jeho tak oblíbených rohlíčcích pochutnali pes s kočkou.                                                                                                                                                                      „Moje rohlíčky,“ bědoval. „Byly hnědé jen maličko, opravdu maličko. A ta zvěř mi je sežrala!“
„Co se divíš,“ chechtala se mu žena. „Vždyť jsi jim to naservíroval přímo pod nos!“
Pes do toho štěkal, kočka Bětka mňoukala a otírala se mu okolo nohou. Chtěli by přídavek.
„Začíná sněžit, možná budeme mít Vánoce bílé!“ řekl Vítek, když se vrátil hlídat zase pečicí troubu.
„Hm, to by bylo pěkné. Ale divím se, že sousedka nevyběhla.“
„Nějak nás poslední dobou zanedbává,“ souhlasil Vítek. „Mám hlad. Co máme dnes k večeři?“
…………………………….
„Zatracený sníh,“ brblal si druhý den ráno, když musel před odjezdem do práce nastoupit s hrablem a koštětem. U vrat garáže se za noc vytvořila půlmetrová závěj, s autem se nedalo vyjet. Sníh stále padal. Jen se odpoledne vrátil, musel ho odhazovat zase. Brblal, ale v podstatě mu to vůbec nevadilo. Sníh přece k Vánocům patří. A Miluška si aspoň užije nové boby, které měl pro ni nachystané Ježíšek. Takže nabíral sníh, odhazoval stranou a do rytmu si pískal. Pak mu náhodou padl pohled stranou a zarazil se. Vchod domu sousedky Šilhavé byl pořád zavátý, z komína domu se nekouřilo.
„Nevíš, jestli ta čarodějnice od vedle na svátky někam jela?“ ptal se Marušky, když skončil s prací a vrátil se do tepla útulného pokoje.
„Kam by jela? Vždyť prý nikoho nemá?“ udivila se Maruška. „Proč se ptáš?“
„Já ti nevím, něco se mi nezdá. Nemá odhrabaný sníh. A netopí si.“
Oba na sebe mlčky hleděli.
„Jestli jí nic není, tak nám strašlivě vynadá,“ zamýšlel se Vítek.
„A jestli jí něco je?“ hlesla Maruška. „Co když nám tak dlouho nevynadala právě proto?“
„Víš co? Já jí jdu odházet sníh. Jestli je doma, tak mi za to určitě vynadat přijde!“
Vítek na sebe hodil bundu a vyšel z domu. Maruška ho pozorovala oknem. V domku vedle se nic nedělo, ani záclona se nepohnula. Marušce to nedalo. Oblékla se také a vyběhla. Vítek už měl uklizený přístupový chodník a ometal schody. Maruška po nich vyběhla a zaklepala.
„Paní Šilhavá, paní Šihavá,“ zavolala. Nic.
„Paní Šilhavá,“ opakovala Maruška volání. Opět bez odezvy. „Asi není opravdu doma!“ Maruška si stoupla na špičky, aby se podívala dovnitř proskleným okýnkem na horní straně dveří. V tom jí uklouzla noha, tak tak se zachytla dveří.
Lup. Klika pod její rukou povolila, dveře se otevřely. Oba se na sebe podívali.
„Není zamčeno!“ Marušce se jemně zachvěl hlas.
„Paní Šilhavá,“ ujal se zavolání Vítek. „Paní Šihavá!“
Z vnitřku domu se ozvala slabá odpověď.
„Tady, pojďte sem, prosím!“

(pokračování)

povídka
Hodnocení:
(5.2 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 48. týden

V čase adventním a vánočním často televizní stanice nabízí divákům známé filmy a pohádky. Tento týden si budete moci v kvízu vyzkoušet, jak dobře je znáte.