Od doby, kdy v domově seniorů žila maminka mého muže, chodíme každý rok do tohoto domova s nějakým příběhem a koledami. Letos jsme se tam vypravili už po desáté.
Starouškům září oči, někteří si pobrukují koledy, někteří zatleskají, někteří podřimují. Poslechnout si přijdou i lidé, kteří jsou tu na návštěvě. Sestřičky jsou rády, že se před večeří něco děje, ale protože už je večeře připravena, loučíme se jdeme do výtahu. V jeho zrcadle vidím, jak jsme ve srovnání s lidmi v domově ještě mladí, ačkoliv jsme už taky několik let v důchodu. Taky si uvědomuji, že také ještě leccos musíme a hlavně můžeme.
Za námi je předvánoční obleva, před domovem nás opravdu nečeká jiskřivý sníh. Je pět hodin, už je tma. Večer je vlahý, obloha jasná. Stavíme se ještě na hřbitově. K našemu údivu v tuto hodinu zdaleka nejsme sami. Na hrobech svítí spousta lampiček a světýlek, na některých i několik. Ať si kdo chce, co chce říká, není to s naším národem tak špatné, když se umí takhle projevit.
Postupujeme do zadní části hřbitova, kde je méně světla. Ne, že by se na hrobech nesvítilo, ale nedosahuje sem pouliční osvětlení. Zakláním hlavu, opírám ji o manželovo rameno, zvedáme oči k nebi. To je krása. Kdepak, nejméně krásy dvě. Jednou je možnost, opřít si hlavu rameno milované bytosti a druhou pak ty hvězdy. Jak dlouho jsem neviděla zimní hvězdnou oblohu? Jedna z hvězd svítí jasněji, jako hvězda nad Betlémem. Pomalu odpoutáváme pohled od nebe, vracíme ho k lampičkám na hrobech a posíláme ho dál k rozsvíceným světlům města. Mezi nimi vyniká ozářená věž kostela.
To je ta chvíle, kdy se nebe spoujuje se zemí. Tichá noc, svatá noc.