Utkvěl mi v paměti zážitek z práce. Dodnes vidím ty vykulené oči paní Hany. Za přepážkou pracuji už pár let a troufám si říci, že i vycítím, když se klientovi děje něco nemilého a tak. Možná i proto mi sami svěřují své trable.
Jednoho dne přišla paní Hana a už na dálku jsem z ní cítila vyčerpání. Byla celá pohaslá. Jindy září, ale dnes ztěžka dosedla na židli a přistrčila mi beze slov vyplněnou žádost na přídavky na děti. Mrkla jsem na ni a povídám: „Přijde mi, že jste hodně unavená…?“
„Paní Veselá, já už nemůžu. Manžel podniká, celá starost o naše tři kluky je na mě. Pracuji na směny, dojíždím, ale ty noční směny mě strašně vyčerpávají.“
„Tak se poohlédněte u nás ve městě po nové práci. Jste mladá, šikovná, určitě něco najdete.“
Paní Hana se jen smutně pousmála.
„Víte, že jsme malé město, tady na ráno nic nenajdu.“
Jako blesk z čistého nebe jsem vystřelila: „Tak prostě své přání vyšlete tam nahoru, do Vesmíru nebo pánu bohu do oken, říkejte si tomu jak chcete, ale udělejte to. Jestli vás tahle práce vyčerpává a ničí, poproste o novou. Pěkně si rozmyslete, co chcete a zda ji vůbec chcete. Pokud ano, pěkně a jasně zformulujte své přání a prostě ho jen vyšlete. A nechte být. Když práci doopravdy chcete, najde si vás. Věřte mi.“
Zprvu se na mě nechápavě dívala, ale zahlédla jsem maličkou jiskřičku v jejích pohaslých očích. Přesto nic neřekla a po vyřízení dávky odešla.
Za 2 týdny přišla znovu. Podivila jsem se, protože měla přijít až za 3 měsíce, ale když jsem ji uviděla, rozjasnilo se mi. Svítila už na dálku a kdybych uměla „číst“ auru, řeknu, že Hanka byla zalitá ve stříbře, ne-li ve zlatě. Štěstí a energie z ní doslova prýštily. Přišla mi poděkovat a přinesla mi kytičku a vysvětlení.
„Vzpomínáte si, jak jste mi tehdy radila, že mám vyslat přání kvůli práci? Tak jsem na vás doma pořád myslela a nešlo mi to z hlavy. Manžel viděl, že se něco děje, tak jsem mu o vás řekla.“
Zhrozila jsem se: „Nejspíš vám řekl, co ti ta stará bába na úřadě vtlouká klíny do hlavy?! Vykašli se na ní!“ Ona jen s úsměvem přikývla, že tak nějak to bylo, ale že si „to“ už nenechala vzít a přemýšlela, o čem jsem mluvila. Až po několika hodinách zformulovala své přání a opravdu ho vyslala nahoru a vše vypustila. Po měsících únavy prý konečně spala jako dudek. A pokračovala:
„No, a představte si, že druhý den dopoledne mi volal pán, jestli chci pracovat na Benzině a na ranní směny! Hned jsem tam zajela, domluvili jsme se a mám novou práci, bez dojíždění a i ty peníze jsou hodně slušný,“ šťastně se usmívala. „A za to můžete Vy a moc Vám chci poděkovat, že jste se mnou mluvila a dodala mi odvahu.“
Měla jsem radost spolu s ní. Jen jsem jí tu odvahu vrátila, že se jedná především o její zásluhu a jak je vidět, vyslané přání se plní.
A paní Hana jen vykulila ty svoje krásný velký oči a povídá: „Jenže já netušila, že to funguje tak rychle!!“
Také věříte, že existuje něco mezi nebem a zemí…?