Vystudoval jsem 2 vysoké školy. To je běžné, ale vyučit se mlynářem? Je nás málo. Byl jsem zvláštní dítě, možná poznamenané neradostným dětstvím. Když jsem byl ve škole měl jsem jedničky, ale pokud jsem chyběl, tak byly i špatné známky. Nikdy jsem se na základní, učilišti a střední škole neučil. Až na vysoké, kterou jsem absolvoval s červeným diplomem. Léty jsem uzrál. V roce 1969, kdy jsem byl v deváté třídě, už normalizace začala vystrkovat růžky. Tenkrát vypukl ozbrojený konflikt mezi SSSR a Čínou na řece Ussuri. Bojovalo se o ostrov. Ještě dnes vím, že se jmenuje rusky Damaskij a činsky Džen-pao. Napsal jsem na čínské velvyslanectví a oni mi poslali k incidentu své vyjádření, že sovětská zrádcovská a revizionistická klika napadla ČLR. Přidali mi k tomu spisy Maa a jeho odznak. Já v hodinách ruštiny seděl s nohami na lavici a pročítal jsem s odznakem na hrudi Maovi bláboly. Předměty, které mě nebavily jsem ignoroval, takže na vysvědčení byla většina jedniček, ale i nějaká čtyřka. Proto jsem se musel jít učit. Vybral jsem si mlynáře.
V tomto pohnutém roku nás auta svezla do SOU potravinářského v Chrudimi-Janderově, kde jsme se měli učit na mlynáře. Učiliště bylo zakomponováno na samotě do příjemného romantického prostředí na břehu řeky Chrudimky, kde stál mlýn, a ve vile bývalého majitele byla škola. Ubytování jsme byli v nedalekém internátě, který již patřil do Slatiňan. Byly jsme vlastně ještě vyjukané děti, sami bez rodičů a rodinného zázemí. Domů jsme většinou jezdili jednou za měsíc.
Rozdělili nás do pokojů. Naše složení bylo Slovák, Čech, Slezan a 2 Moraváci. Jako dnes vidím jednoho hubeného kluka, který vleče kufr, kde na vizitce měl napsáno: Josef Kučera, Vražkov, pošta Straškov. Takto jsme spolu byli i ve skupině odborného výcviku zůstali až do vyučení. Učili nás, jak umlít co nejlepší mouku, aby z ní maminky a babičky mohly s láskou upéct všelijaké dobroty. Učiliště zaniklo, řemeslo skončilo. Dnes už to řídí počítač. Vzpomínám si, jak jsme šli do trenek a soutěžili, kdo za určitý čas napytluje, co nejvíc mouky. Žitná mouka nám naondulovala mladé vlasy na šedo. Samozřejmě vyhrál rtuťovitý Pepík, který byl zvyklý z domu máknout. Byli jsme s ním spolu v týmu, kde jsme soutěžili ve vědomostní soutěži mezi učilišti. Naše malé učiliště ve finále porazilo desetkrát větší instituci z Transporty. Hezké dívky, které se učily prodavačkami nám fandily. Hloupí jsme nebyli. Jeden z nás doktor práv byl šéfem kriminálky, já vrchním radou, další farářem. Spolužáci Maďaři nás učili, jak se řekne maďarsky přihraj nebo bacha, abychom ve fotbalovém zápase zmátli soupeře. Pan učitel Rozsypal nás mimo jiné učil americké hře baseball. Za mlýnem jsme měli velké hřiště na kopanou a atletiku. Jezdili jsme na vandr po okolí a pěšky jsme došli až na přehradu Seč. Také jsme vydrželi noční pochod do Ležáků. Bylo to 50 km. Dnes by to mladí nedali.
Samozřejmě jako správný mlynář jsem bydlel s rodinou ve mlýně, kde jsme žili 8 let. Já kluk z města jsem se seznamoval se životem na vesnici. Je to tam klidnější a lidé mají k sobě blíž. Má to, ale dva konce. Navzájem si více pomáhají, ale zato více závidí. Není tam anonymita, každý pozdraví a odpoví a také se navzájem respektují. Plný síly a mládí, stádo ovcí, hejno kačen a hus, kuřata, slepice a mraky králíků. Dokázal jsem kosou nakosit a usušit 40 metráků sena pro zvířata na zimu. Ještě se ženou obdělat rozsáhlé pole, které bylo za mlýnem. Já byl při síle a doma jsem měl dvacetiletou ženu a malého kloučka. Zažil jsem na mlýně i humorné příběhy, které přináší život. První prase jsme měli pruhované, černobílé. Říkali jsme mu čert. Už mělo kolem 100 kilo a já ho vypustil na uzavřený dvůr, ať se proběhne. Tenkrát byl u nás na návštěvě můj otec. Šel na dvůr podívat se, co dělám. Otevřel vrata a prase se vyřítilo do otevřeného prostoru. Křičím na něho: „Přibouchni vrata“! On jen hrůzou uskočil a čuník kolem něho proběhl vzhůru kolem hospody plné chlapů. Kolem sochy svatého Floriána doleva a opět na dvůr, kde jsem rychle zabouchl vrata. Udělalo si takové kolečko jako sportovci na stadionu. Večer jsme šli s tátou na pivo. Chlapi se v hospodě řehtali: „Jindro tvé prase asi mělo žízeň“. Upřímně jsme se tomu i my zasmáli. Mlýn byl posazen na řece Opavě, která zároveň tvoří hranici z Polskem. Byla neděle a já hrál fotbal za místní jedenáctku. Mistrák v okresním přeboru. Zrovna uháním s míčem na branku a koutkem oka vidím, jak tehdy můj šestiletý letý syn vbíhá na trávník a křičí: „Tati ovce utekly do Polska“! Já v dresu a kopačkách mizím ze hřiště honit ovce. Rozhodčí za mnou volá: „Kam letíš, já jsem ti nedovolil střídat!!!