Mlynář
Foto: vodnimlyny.cz

Mlynář

31. 1. 2023

Vystudoval jsem 2 vysoké školy. To je běžné, ale vyučit se mlynářem? Je nás málo. Byl jsem zvláštní dítě, možná poznamenané neradostným dětstvím. Když jsem byl ve škole měl jsem jedničky, ale pokud jsem chyběl, tak byly i špatné známky. Nikdy jsem se na základní, učilišti a střední škole neučil. Až na vysoké, kterou jsem absolvoval s červeným diplomem. Léty jsem uzrál. V roce 1969, kdy jsem byl v deváté třídě, už normalizace začala vystrkovat růžky. Tenkrát vypukl ozbrojený konflikt mezi SSSR a Čínou na řece Ussuri. Bojovalo se o ostrov. Ještě dnes vím, že se jmenuje rusky Damaskij a činsky Džen-pao. Napsal jsem na čínské velvyslanectví a oni mi poslali k incidentu své vyjádření, že sovětská zrádcovská a revizionistická klika napadla ČLR. Přidali mi k tomu spisy Maa a jeho odznak. Já v hodinách ruštiny seděl s nohami na lavici a pročítal jsem s odznakem na hrudi Maovi bláboly. Předměty, které mě nebavily jsem ignoroval, takže na vysvědčení byla většina jedniček, ale i nějaká čtyřka. Proto jsem se musel jít učit. Vybral jsem si mlynáře.

V tomto pohnutém roku nás auta svezla do SOU potravinářského v Chrudimi-Janderově, kde jsme se měli učit na mlynáře. Učiliště bylo zakomponováno na samotě do příjemného romantického prostředí na břehu řeky Chrudimky, kde stál mlýn, a ve vile bývalého majitele byla škola. Ubytování jsme byli v nedalekém internátě, který již patřil do Slatiňan. Byly jsme vlastně ještě vyjukané děti, sami bez rodičů a rodinného zázemí. Domů jsme většinou jezdili jednou za měsíc.

Rozdělili nás do pokojů. Naše složení bylo Slovák, Čech, Slezan a 2 Moraváci. Jako dnes vidím jednoho hubeného kluka, který vleče kufr, kde na vizitce měl napsáno: Josef Kučera, Vražkov, pošta Straškov. Takto jsme spolu byli i ve skupině odborného výcviku zůstali až do vyučení. Učili nás, jak umlít co nejlepší mouku, aby z ní maminky a babičky mohly s láskou upéct všelijaké dobroty. Učiliště zaniklo, řemeslo skončilo. Dnes už to řídí počítač. Vzpomínám si, jak jsme šli do trenek a soutěžili, kdo za určitý čas napytluje, co nejvíc mouky. Žitná mouka nám naondulovala mladé vlasy na šedo. Samozřejmě vyhrál rtuťovitý Pepík, který byl zvyklý z domu máknout. Byli jsme s ním spolu v týmu, kde jsme soutěžili ve vědomostní soutěži mezi učilišti. Naše malé učiliště ve finále porazilo desetkrát větší instituci z Transporty. Hezké dívky, které se učily prodavačkami nám fandily. Hloupí jsme nebyli. Jeden z nás doktor práv byl šéfem kriminálky, já vrchním radou, další farářem. Spolužáci Maďaři nás učili, jak se řekne maďarsky přihraj nebo bacha, abychom ve fotbalovém zápase zmátli soupeře. Pan učitel Rozsypal nás mimo jiné učil americké hře baseball. Za mlýnem jsme měli velké hřiště na kopanou a atletiku.  Jezdili jsme na vandr po okolí a pěšky jsme došli až na přehradu Seč. Také jsme vydrželi noční pochod do Ležáků. Bylo to 50 km. Dnes by to mladí nedali.

Samozřejmě jako správný mlynář jsem bydlel s rodinou ve mlýně, kde jsme žili 8 let. Já kluk z města jsem se seznamoval se životem na vesnici. Je to tam klidnější a lidé mají k sobě blíž. Má to, ale dva konce. Navzájem si více pomáhají, ale zato více závidí. Není tam anonymita, každý pozdraví a odpoví a také se navzájem respektují. Plný síly a mládí, stádo ovcí, hejno kačen a hus, kuřata, slepice a mraky králíků. Dokázal jsem kosou nakosit a usušit 40 metráků sena pro zvířata na zimu. Ještě se ženou obdělat rozsáhlé pole, které bylo za mlýnem. Já byl při síle a doma jsem měl dvacetiletou ženu a malého kloučka. Zažil jsem na mlýně i humorné příběhy, které přináší život. První prase jsme měli pruhované, černobílé. Říkali jsme mu čert. Už mělo kolem 100 kilo a já ho vypustil na uzavřený dvůr, ať se proběhne. Tenkrát byl u nás na návštěvě můj otec. Šel na dvůr podívat se, co dělám. Otevřel vrata a prase se vyřítilo do otevřeného prostoru. Křičím na něho: „Přibouchni vrata“! On jen hrůzou uskočil a čuník kolem něho proběhl vzhůru kolem hospody plné chlapů. Kolem sochy svatého Floriána doleva a opět na dvůr, kde jsem rychle zabouchl vrata. Udělalo si takové kolečko jako sportovci na stadionu. Večer jsme šli s tátou na pivo. Chlapi se v hospodě řehtali: „Jindro tvé prase asi mělo žízeň“. Upřímně jsme se tomu i my zasmáli. Mlýn byl posazen na řece Opavě, která zároveň tvoří hranici z Polskem. Byla neděle a já hrál fotbal za místní jedenáctku. Mistrák v okresním přeboru. Zrovna uháním s míčem na branku a koutkem oka vidím, jak tehdy můj šestiletý letý syn vbíhá na trávník a křičí: „Tati ovce utekly do Polska“! Já v dresu a kopačkách mizím ze hřiště honit ovce. Rozhodčí za mnou volá: „Kam letíš, já jsem ti nedovolil střídat!!!

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Irena Mertová
Děkuji za pěkný zajímavý článek.
Jindřich Berka
Děkuji paní Jurečková. Nemám proč si v tomto příběhu vymýšlet. Lidé někdy to dělají ze zlomyslnosti a útočí. Vyrukují s osočováním a neověřenými domněnkami. Důvody jsou různé. To nebudu rozpitvávat. Tím neříkám, že nemám bujnou fantazii. Byl bych schopen něco pěkného, čtivého a co by lidem udělalo radost i si vymyslet. Jindra
Jana Jurečková
Nemám pocit, že vyprávění je smyšlené. Líbí se mi. I po letech si pamatujete detaily. Některé věci se prostě zaryjí do paměti....
Jindřich Berka
Dobře, když vám to dělá dobře, že o mě píšete smyšlené věci. Zakázat vám to nemůžu. Jindra
Jitka Caklová
Co budu číst, nebo nečíst, psát, nebo nepsat je čistě moje věc, jsme ve veřejném prostoru. Pokud mě někdo, nebo něco štve, tak vím že je to moje věc a umím se s tím vyrovnat. Pokud ser. vás, tak je to vaše věc a jak s tím naložíte také. Hlavně zdraví!!! :-)
Jindřich Berka
Paní Caklová, už mě sere... To už je nehoráznost. Co jsem přibarvoval??? Vy to víte??? Vy jste trávila se mnou život?? Pokud se vám mé články nelíbí nebo jak píšete, že to napsat neumíte, Závidíte? Nevím? Tak to prosím vás nečtěte. O chválu nestojím, ale nechat se osočovat na podkladě vašeho hloupého úsudku to je přespříliš. Jako když pustíte televizi, když se vám pořad nelíbí, tak to vypnete. Až uvidíte autor: Jindřich Berka, tak to prosím nečtěte. Děkuji. Jindra
Jitka Caklová
Dámy, je dobře, že se pana Berky zastáváte. Je to v souladu s redakčním článkem na téma, jak si ve stáří vzpomínky z mládí přibarvujeme, aby náš život ve stáří nebyl trudný a nudný. Jsem ráda, jak jsem napsala na chatu L/N, že moje nepřibarvované nudné příběhy z dětství a mládí jsou zpět v šuplíku. :-)
Libuše Křapová
Margito, taky to tak cítím. Tohle je životní příběh pana Berky.
Margita Melegova
Kazdy svuj zivot i po letech vidi jinak, ja ten svuj take ale nechme at si kazdy napise svoj pribeh tak jak ho on citi dnes, jinak se dozijeme toho ze se nedockame pribehu od ostatnich z obavy ze bude pisatel kritizovan. Kazdy z nas je jiny, proto se kazdemu darilo v zivote jinak.
Jitka Caklová
Pane Berko, mám 74 let. Nemám kardiostimulátor, nemám žádný umělý kloub, cukrovku ani astma, slyším a vidím dobře. Do školy jsem chodila odpočívat a přesto jsem se učila dobře a když vy jste seděl ve škole "s nohami na lavici" a s odznakem Maa na hrudi pročítal jeho "bláboly", tak já už jsem pracovala v pekárně, po příchodu domů v soukromém hospodářství rodičů, společně s bratry jsme si stavěli startovací byty, později každý vlastní rodinné domky...... Sebevědomí je na rozdíl od samochvály, výsledkem sebeúcty. Samochvála je pouhá iluze o tom, jak by měl opravdový život vypadat.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.