Ferdinand Peroutka prožil značnou část života v zahraničí a zařadila se mezi nejvýraznější osobnosti poúnorového exilu. Začátky tam ovšem několik měsíců strávil v hlubokých citových mukách. Mnozí se ptali, proč se na Západě okamžitě nechopil pera a brilantními články nezačal tvrdě cupovat nastupující Gottwaldův režim. Málokdo tušil, co Peroutka prožíval při čekání na ženu, kterou miloval.
Dramatické osudy velkého novináře jsou obecně známy. Válku strávil v koncentračním táboře Buchenwald, v roce 1945 stál za vznikem Svobodných novin a časopisu Dnešek, které neúnavně varovaly před komunismem a prorůstáním totalitních praktik do společnosti. Po únoru 1948 Peroutka pochopil, že svobodné Československo je definitivně minulostí. Komunisty jeho otevřené články dráždily a dalo se očekávat, že nepohodlného publicistu brzy uvězní. Rozhodl se proto k útěku, spolu s vážně nemocnou manželkou Marií a skupinkou blízkých přátel, kam patřila i jeho mladičká sekretářka Jaroslava Fenclová, s níž udržoval milostný poměr.
Připomeňme, že Peroutka byl poprvé ženatý s Marií Bienenfeldovou, s níž měl dceru Evu. Rozvedli se však již koncem dvacátých let. S Marií Hůlkovou se oženil v roce 1932. Svazek nepatřil k nejšťastnějším, komplikovala jej manželčina táhlá, stále se zhoršující choroba. Od citového strádání Peroutkovi po válce pomohla právě o sedmadvacet let mladší Jaroslava přezdívaná Slávka, kamarádka jeho dcery. Utvořilo se mezi nimi hluboké pouto, odmítal se však rozvést. Situace se ještě více zkomplikovala při útěku z Československa na jaře 1948.
Peroutka s manželkou a ostatními se 29. dubna blížili, ukryti ve stěhovacím voze, do Klatov, odkud měli pokračovat dle plánu až do blízkosti hranic. Tam měl čekat smluvený převaděč a nadvakrát skupinu dostat skrz šumavské hvozdy do Bavorska. První noční přechod se zdařil a Peroutka bezpečně dorazil do americké okupační zóny. Druhá výpravu, v níž byla i Slávka, ovšem skončila ve spárech pohraničníků a vyšetřovatelů Státní bezpečnosti. Jejich cesty se rozdělily na dlouhé měsíce.
Peroutkovi s přáteli při pikniku. FOTO: Poskytnuto Martinem Nekolou
Někteří potvrzovali, že churavějící prezident Edvard Beneš při důvěrných hovorech s přáteli v Sezimově Ústí zmiňoval Ferdinanda Peroutku jako možného vůdce protikomunistického zahraničního odboje. Cenil si jeho analytického myšlení, objektivity a nadstranickosti. Absence zkušeností z politických funkcí neměla stát na překážku, naopak mohla představovat značnou výhodu při jednání s pletichařícími politiky. Zadržení Slávky nicméně vše zhatilo. Peroutka z Německa odcestoval do Londýna, stáhl se do naprosté izolace a ztratil chuť do života. Týdny ubíhaly a deprese prohlubovaly. V zoufalém dopise z 12. července 1948 blízkému příteli Karlu Steinbachovi, osobnímu lékaři Karla Čapka, Huga Haase, Jana Masaryka a později věhlasnému praktikovi, ošetřujícímu početnou českou komunitu v New Yorku, se vyznal z nejniternějších citů.
„Povím Ti jasně mou situaci. Slávku chytli při přechodu. Že tu není, mne skoro zničilo. Ty víš, že si obyčejně nestěžuji a nemluvím o svých osobních věcech. Ale chci, abys věděl celou pravdu o mně. Neprožil jsem ještě v životě tak strašnou dobu jako byly ty dva měsíce a věř mi, že jsem úplně na konci svých sil a nevím, jestli se z toho ještě dostanu. Kadelíčku, už jsem v životě všelicos prožil: přišli Němci a zavřeli mne na šest let, pak půldruhého roku boje s komunisty, v únoru jsem viděl, jak je zničeno celé dílo mého života, jak jsem třicet let pracoval nadarmo. Nikdy jsem o tom nevzdechl ani slovem. Teď poprvé cítím, že bych měl právo na trochu osobního štěstí, a to bylo ode mně tak krutě vzato. Slávka byla pro mne můj celý osobní a soukromý život a teď mi nezbývá vůbec nic. Jsem vyhořelý, nic mne nezajímá, pochybuji, že ještě budu kdy moci pracovat, a myslím, že se utrápím a zahynu. Není v tom slovo přehánění. (...) Nemohu myslet na nic jiného než na Slávku. Snad je to nějaká nervová choroba. Ještě jsem nedostal v životě takovou ránu. Nestojím o život bez Slávky, žiji jen v úzkosti o ni. Ale Ty mne asi nepochopíš. Byla mi všechno, co jsem ještě od života čekat. Teď bude udělán poslední pokus, aby se dostala ven. A já kolísám mezi strachem, že nepřijde, a strachem, že přijde. Prostě jestliže přijde, vůbec nevím, jestli ji dostanu k sobě, ať bych byl v Anglii nebo v Americe, a tak mi asi nezbude nic než se vrátit za ní do Německa, protože ji nemohu nechat samotnou v tom strašném prostředí, a živořit tam a doživořit s ní.“
V tklivém líčení vnitřního rozpoložení Peroutka pokračoval dopisem témuž adresátovi také 21. července 1948:
„...někdy si myslím, že je se mnou konec a že jako Československo zaplatilo rok 38 Karlem Čapkem, tak 48 zaplatí mnou. Ty víš, že nejsem hypochondr a že mne ještě nikdy nenapadlo takhle mluvit, ale tentokrát se bojím, že je to pravda. Nebudu Ti vypisovat svůj stav, ale cítím jasně, že hluboko mne něco hlodá a že mne to už narušilo. Přitom se to stále horší, místo aby se to lepšilo, ač tady žiju v nejpříznivějších podmínkách. Je-li to úplně nervové zhroucení, je-li to srdce, nevím. Od chvíle, kdy jsem ztratil Slávku, neměl jsem ještě normální chvilku bez bolesti. (...) Kadelíku, já jsem velký podvodník. Všichni se tady na mne upínají s velkými nadějemi, Češi i Angličani, dostávám spoustu nabídek k práci, kde který časopis si u mne zajišťuje články, Češi mi píší ze všech stran a posílají ke mně deputace, abych se ujal vedení emigrace, a mne to všechno přitom ani nezajímá a nikdo neví, že jsem úplně neschopen. Měl jsem napsat článek pro News Chronicle, osm set slov. V Praze by mi to bylo trvalo hodinu. Víš, že jsem nad s tím seděl tři dny a pak jsem jim vzkázal, aby se nezlobili, že nemohu? Z toho vidíš, jak to se mnou je, jaký jsem to pěkný vůdce...“
Ani o další měsíc později Peroutkovi nebylo lépe. Dopis Steinbachovi 24. srpna 1948:
„Stydím se, že způsobuji tolik komplikací, že Tě obtěžuji svými citovými výlevy, ale komu to mám říci? Ty jsi jediný, kdo zná nás oba a kdo ví, co v tom je. To víš, že bych se rád choval jinak, ale nemohu. Nezapomínej na mých posledních deset let, nebyl to žert a možná, že se teď ve mně vybíjejí následky celé té doby. Ve Slávce se mně nějak ztělesnil celý život, cítím to jako strašnou nepřirozenost, že máme být od sebe odtrženi, všechny zákony mé povahy volají po ní, bez ní bych měl život navždy zmrzačený, a ten já žít neumím. (...) Národ. Dostávám výzvy a vzkazy ze všech stran, ale já chci jednou také trochu osobního štěstí, mimo jiné také proto, abych pro ten národ mohl pracovat. Napsal jsem Ti už posledně že takhle nemohu, protože jsem vnitřně absorbován svým zápasem. Já se teď přemůžu, protože musím. Musím pracovat, abych mohl Slávku uživit, kdyby přišla, ale nevím, zač to bude stát. Ostatně mi ten národ trošku hořkne v ústech. Víš, že když jsem byl v koncentráku, byl jsem snad jediný, kdo nikdy od nikoho mimo rodiny nedostal balík. To se teď trochu opakuje. Nemysli, že někdo ještě projevil trochu zájmu, jak a z čeho žiju. Kdyby bylo na nich, byl bych už mohl umřít hlady. Mnozí toho tolik naslibovali, když mne přemlouvali, abych odešel z Prahy, a z toho všeho není nic. Já vím, jestli to jednou zase vyhraju, pak se zase všichni přiženou a budou slibovat, protože budou vědět, že už to nepotřebuju, jako vždycky. Odporná komedie. Byl bych teď potřeboval trochu volného času, abych mohl v klidu napsat v knihu, kterou je potřeba napsat, a abych mohl důstojně žít. Ale to ti říkám, jestliže se jednou všechno urovná, Slávka přijde a já zase budu moci pracovat a zase se dostanu nahoru, pak nikoho z toho národa venku nechci vidět a každého vykopnu. Můj národ, to jsou ti trpící doma.“
Na osudovou lásku musel Peroutka pln zoufalství čekat až do října 1948, kdy se konečně setkali v Londýně. Slávka mezitím absolvovala neméně tíživé měsíce v Československu, pod neustálou kontrolou Státní bezpečnosti. Až díky lsti a fingovanému sňatku s britským občanem se jí podařilo získat povolení k vycestování. Ani po šťastném shledání komplikace nekončily. Manželka Marie tropila žárlivé výstupy, emigrantská komunita si škodolibě šuškala o skandálu a milostném trojúhelníku. V roce 1950 se Peroutka společně s oběma dámami odstěhoval do USA, kde zanedlouho stanul v čele československé redakce Rádia Svobodná Evropa. Než Marie Peroutková 12. února 1955 zemřela, čekalo trojici ještě nejedna emotivní scéna. Teprve poté se Peroutka se Slávkou oženil. Prožili spolu spokojeně další tři desetiletí. Pořídili si fenku pudla Pixie, zřejmě nejpopulárnějšího čtyřnohého mazlíčka československého exilu. V chatě u jezera Lost Lake severně od New Yorku trávívali léto, obklopeni českými přáteli. Peroutka opět pilně psal, hovořil na vlnách Svobodné Evropy a jeho hlas se nesl k uším tisíců lidí za železnou oponou. Celoživotní vášnivý kuřák dýmky zemřel 20. dubna 1978 na rakovinu plic. Slávka se po sametové revoluci vrátila do Čech, nechala převézt manželovy ostatky na Vyšehrad a badatelům dala k dispozici osobní archiv včetně zajímavých dopisů s detaily jejich vztahu, místy připomínajícím červenou knihovnu. Její životní pouť skončila ve čtyřiadevadesáti letech 13. srpna 2017.
Historik a politolog PhDr. Martin Nekola, Ph.D. vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze. Specializuje se především na československý exil po únoru 1948, problematiků krajanů a nedemokratické režimy. Vedle čtyř set odborných a populárně naučných článků publikoval i pětadvacet monografií, další připravuje. Zároveň je koordinátorem projektu The Czechoslovak Talks, shromažďujícím inspirativní příběhy Čechů ve světě.
