Cílem je umožnit aktivní účast na životě například lidem s autismem, Downovým syndromem a množstvím dalších psychických poruch. Do nedávné doby byla většina z nich nucena žít ve velkých ústavech se zamřížovanými okny a s koulí na dveřích. V České republice je v současné době na deset center sociálních služeb, které podle konkrétních možností dávají šanci postiženým žít v co nejkomfortnějších podmínkách, co nejvíce se podobajících normálnímu životu. Jedním z nich je Centrum sociálních služeb ve Stodu nedaleko Plzně, jehož zřizovatelem je Plzeňský kraj. Ředitelem tohoto zařízení je Mgr. Radek Rosenberger, ve vedení této organizace je dlouhou řadu let. Čtenářům portálu i60.cz představil co všechno nabízejí v tomto zařízení.
Podporuje podle vašeho názoru stát dostatečně provoz a vznik obdobných zařízení?
Když jsme se rozhodli pro transformaci ústavu na komunitní centrum museli jsme prostředky shánět především sami. Využili jsme také možnosti přihlásit se do veřejných zakázek, které stát vyhlašuje. Bohužel však prozatím převažuje větší podpora velkokapacitních zařízení.
Myslíte si, že přibývá osob s mentálním postižením?
To si nemyslím, ke zlepšení a snížení počtů došlo především díky pokroků v medicíně. Dnes funguje lepší diagnostika, je také větší šance neumisťovat postižené přímo do speciálních ústavů, ale nabídnout jim individuální péči, která jim rozšiřuje možnosti života v normálnějších podmínkách.
Zvyšuje se zájem o pobyt ve vašem centru?
V současné době máme v pořadníku na 67 žadatelů. Ročně můžeme uspokojit pouze pár z nich. Zájem se samozřejmě zvyšuje, protože se více ví o našich službách. Zároveň třeba postižené děti stárnou a rodina péči o ně nezvládá a nechce je umístit do velkokapacitních ústavů. Máme také klienty, kteří se u nás dostali do věku více než 70 let. Těm musíme přizpůsobovat dané služby a učit se o ně dobře starat.
Máte pocit, že pobyt u vás vašim svěřencům prospívá?
Zcela určitě, žijí buď samostatně ve svých pokojích a nebo po dvou dle jejich vlastní volby. O všechny obyvatele se starají asistentky a sociální pracovnice. Ty jim pomáhají s běžným chodem domácnosti, s medikací léků, a s jejich zapojením podle jejich možností a schopností. Naši klienti pracující například v dílnách, kde vytvářejí výrobky, které se dále prodávají, . Ti s menší potřebou podpory pracují třeba v kuchyni zdejší nemocnice. Když přišli z ústavu znali třeba chleba jen v podobě namazaného krajíce. Až tady jim například pečovatelky při společném nákupu ukázaly, co je to bochník chleba. A takových situací je velké množství. Zároveň se otevíráme i veřejnosti a snažíme se zapojit do života města.
Z jakých prostředků si klienti pobyt u vás mohou hradit?
Úhrada pobytu se řídí zákonem o sociálních službách a jeho prováděcí vyhláškou. Klienti si hradí pobyt a stravu ze svých příjmů, z příspěvku na péči pak úkony spojené podporou a péči o sebe. Na doplatku úhrady se může spolupodílet i rodina klienta. Snažíme se rovněž o získávání různých sponzorských darů.
V moderní společnosti se stále více hovoří o syndromu vyhoření. U pečovatelek se tento problém dá jistě očekávat. Jak se o ně v tomto směru staráte?
Syndromu vyhoření se podle mého nedá předejít pouze starostí zaměstnavatele. Je přímo závislý na psychické odolnosti každého z nás a na tom, jak se stará sám o sebe. My využíváme služeb supervizora, odborníka, který každé čtyři měsíce s našimi zaměstnanci rozebírá konkrétní situaci a pokud je třeba, tak hledá řešení a pomoc. Děláme hodně společných akcí, ať už to jsou třeba Vánoční večírky, nebo výprava po našich domácnostech. Asistentky mají šanci podívat se i do jiných domácností či do dalších center, kde mohou získat inspiraci či porovnat domácnosti. Není lehké starat se o personální zajištění, protože ani naši pečovatelé nemládnou a pro tuto práci musí mít zájemce opravdu dostatek empatie a trpělivosti.
Dominika Müllerová pro portál i60