Vždycky, když nám o tom po letech vyprávěli, svíjeli se smíchy. Vzápětí ale zvážněli a sebekriticky konstatovali, že si nedovedou představit, že bychom se tak chovaly my, jejich děti. Prý by nás asi přizabili a do konce války zavřeli doma. Tato jejich extempóre ale spadají do jiného rangu, než bude moje story.
Táta Franta se spisovatelem F.X. Svobodou. V Mníšku pod Brdy ho objevili na cyklistickém výletě. A seznámili se s ním. (Z rodinného archivu Šárky Bayerové)
Strýc Honza se s neznámým děvčetem. Jeho nevěstou se nestala, tu si našel až později v Klubu českých turistů. Taky. (Z rodinného archivu Šárky Bayerové)
Z Honzy se totiž po válce stal tátův švagr a vlastně se zasloužil o fakt mé existence. Neboť, jak Honza říkával, kdysi nebyly třeba seznamky. Byl Klub českých turistů. A právě tam přivedl jednoho dne svou sedmnáctiletou sestru. Mou mámu Věru. A táta Franta se zamiloval.
Proč "táta Franta, máma Věra"? Nasazení křestnich jmen do vyprávění je víc než nutné. Fakt budou třeba, aby se budoucí zmatek stal přehlednějším. Naše rodinná historie je poněkud složitá. Tak teda do toho....
Věra, tedy moje pozdější máma, do party cyklistických šílenců zapadla, ale občas jim nestačila. Rodinné zkazky nám zanechaly svědectví o tom, jak máma zůstávala poslední, poté štkala v příkopu a táta ji utěšoval. Peloton kamarádů sice reptal, ale platné mu to nebylo. Franta s Honzou byli vůdčí typy. Občas s sebou vzali i Blanku, mladší sestru Honzy a Věry. Jednou všichni čtyři (Honza, Franta, Věra, Blanka) testovali doma sestrojený kvadriplet. Blanka údajně nectila těžiště, pročež se rozsekali v zatáčce. Nikomu se nic nestalo, jen máma Věra brečela v příkopu a táta Franta ji utěšoval.
Máma Věra se sestrou Blankou (z rodinného archivu Šárky Bayerové)
Máma Věra nejevila o Frantu zájem, jelikož tajně milovala herce Karla Högera. I proto, že na ni jednou v Národním mrkl, když seděla v lóži u jeviště. Také ji v tramvaji každé ráno cestou do práce fixíroval jistý Buďárek (toto méno vyvolávalo u táty výbuchy smíchu ještě po čtyřiceti letech) a máma si na něj myslela. Táta Franta byl ale velmi vytrvalý a neodradila ho ani facka u holešovických jatek. Tu mu máma ubalila, když se ji snažil líbat.
Pak se ale stalo cosi, co nikdo nečekal. Maminka Honzy, Věry a Blanky (moje nepoznaná krásná babička) zemřela nečekaně po operaci žlučníku v necelých 42 letech. Jmenovala se Marie. Rázem byly jiné starosti. Věra se musela postarat domácnost a o nedospělou Blanku. Prostě konec srandiček...
Můj ovdovělý, ani ne padesátelitý dědeček Alois byl velký fešák a nesmírně hodný člověk. Pracoval jako celní ředitel v holešovickém přístavu. V této blbé době, rok před koncem války, byl můj táta Franta všem velkou oporou a máma Věra se zamilovala taky. Buďárek nebuďárek.
Čas plynul, naši spolu chodili a nadále jezdili na kole s Klubem českých turistů. Když po válce doba uzrála, rozhodli se, že se vezmou. Dědeček Alois moc nadšený nebyl, protože máma excelentně vedla domácnost a Blance bylo teprve patnáct. Přesto táta přišel hrdinně požádat o ruku v den velkého prádla. Dodnes neznámo proč zrovna v ten den. Máma Věra v prádelně šílela hrůzou, jak to dopadne. Po čase už nevydržela a šla se do bytu podívat. Našla tam Frantu a dědečka Aloise sice v naprosté shodě, ale úplně na šrot. V rámci bilaterální dohody se zmazali slivovicí z dědečkových celních zásob. Rázem byla svatba na spadnutí. Při její organizaci chtěli Franta a Věra seznámit své rodiče.
Zde nutná odbočná vysvětlivka. Táta Franta už neměl tatínka. Jeho maminka Marie (pozor, už to začíná) byla od svých 32 let vdovou. Otec (také František) zemřel velmi mladý, zřejmě na předávkování narkózou, během operace v roce 1930.
Babičce (matce táty Franty) Marii Bayerové (tady už musím nasadit i příjmení, neboť vyprávění by se stalo nepřehledným) bylo v době zasnoubení mých rodičů 48 let a byla to velká štramanda. Právě na zásnubách se poznali dědeček Alois Hlavička s babičkou Marií Bayerovou. A byla z toho láska na první pohled a k tomu všemu ještě jako jako trám. Příbuzenstvo bylo v šoku, oba moji rodiče v největším, protože otec a matka (z každé strany jeden) se chtěli hned vzít. Jenže, podle tehdejších platných právních norem, to bylo docela složité. Svým sňatkem by totiž učinili z Věry a Franty sourozence. Aby se zabránilo komplikacím, bylo rozhodnuto (i v rámci poválečného šetření), že na sv. Jiří roku 1946 se bude konat svatba Věry a Franty a hned následující den svatba druhá, a to babičky Marie a dědečka Aloise. Se společnou hostinou. Tak se také stalo.
Dědeček Alois vede dceru Věru k oltáři
Táta Franta vede svou matku Marii k oltáři
Když si náš dědeček babičku bral.... Táta Franta a máma Věra - již den manželé - za nimi
(Všechny fotografie z rodinného archivu Šárky Bayerové)
A teď pozor. Tímto činem se de facto mí rodiče stejně stali sourozenci (byť nevlastními), ale nejen to. Táta a máma byli sice manželé, ale také sami sobě a vzájemně švagrem a švagrovou. Tátova máma byla zároveň jeho tchyní a on jí i zetěm. Obdobně tomu bylo u mámy Věry a dědečka Aloise (snacha, tchán). A ze mne a sestry Ivany udělali v následujících letech ještě sestřenice, kterými jsme si doposud. Samy sobě taktéž.
Zpět k poválečné vyprávěnce. Následoval "kulový blesk". Nové rodiny se začaly stěhovat, lépe řečeno sestěhovávat a rozstěhovávat. K tomu ještě nutno poznamenat, že táta měl starší sestru. A co čert nechtěl, taky Věru (Bayerovou). Do bytu na Vinohradech, kde doposud žil táta s matkou Marií a sestrou Věrou (Bayerovi), přišla naše máma Věra (už provdaná Bayerová, ale rozená Hlavičková). Tátova sestra, možná v pudu sebezáchovy před budoucím blbincem, se raději spasila útěkem do Ostravy i se svým novomanželem. Babička Marie (původně Bayerová, nyní už provdaná Hlavičková) se odstěhovala k dědečkovi Aloisovi (Hlavičkovi) do Holešovic.
Svatební fotografie Věry a Franty (z rodinného archivu Šárky Bayerové)
Naši rodiče se tedy usadili na Vinohradech. Dům měl tehdy nejen paní domácí, ale hlavně domovnici Jůlinku. Ta byla sice maličká, protože po prodělané španělské chřipce přestala růst, ale duší velká žena. Organizačně měla celý barák v drobné paži a byla moc hrdá, že se stará i o administrativu. Její povinností bylo na Domovním úřadě hlásit veškeré změny týkající se nájemníků. Jůlinka byla žena z lidu s neobyčejnou přirozenou inteligencí, schopna pochopit naprosto vše.
A tak jednoho dne přišla na Domovní úřad a začala hlásit změny. Uvedla, že do domu se přistěhovala Věra Bayerová. Úředník opáčil, že ta už tam přece bydlí. Jůlinka oponovala, že se nejedná o Věru Bayerovou, ale o Věru Bayerovou, rozenou Hlavičkovou. To ještě úředník pobral, když domovnice vysvětlila, že původní Věra Bayerová se provdala a odstěhovala do Ostravy. Poté Jůlinka žádala, aby si odepsali Marii Bayerovou, která se provdala, jmenuje se Hlavičková a odstěhovala se do Holešovic. Úředník konstatoval, že se asi přeřekla, že tak se jmenovala za svobodna Věra Bayerová. Jůlinka mu trpělivě vysvětlila, že to omyl není, že Marie se nyní tak jmenuje proto, že si vzala Aloise Hlavičku, otce nynější Věry Bayerové. Úředník, lehce zmaten, poslechl a provedl změnu. Jelikož ale byl svědomitý úředník, kamsi nahlédl a zděsil se. Našel kartu, kde už figurovala jakási manželka Aloise Hlavičky, Marie Hlavičková. Zoufale žádal vysvětlení, o koho jde. Jůlinka opáčila, že se jedná o první manželku, která zemřela v roce 1944. Úředník začínal šílet. K tomu všemu Jůlinka zjistila, že z neznámého důvodu je v papírech ještě zapsán dědeček František, který zemřel v roce 1930 a kategoricky žádala jeho vyškrtnutí. Už zcela popletený úředník se snažil Jůlinku přesvědčit, že tam přece František Bayer bydlí. Jůlinka s ním začala mluvit jak s blbečkem, dramaticky nad ním dělala kříž a řvala, že se jedná o Františka Bayera, otce Františka Bayera, který je dávno mrtev. Úředník vše zapsal, ale konstatoval, že je z toho stejně jelen a totálně na palici. Celá kancelář byla auf, ale Jůlinka odešla s pocitem úspěšně vykonané mise. Když následně všem partajím v baráku hlásila splnění úkolu, prohodila, že nechápe, jak mohou takoví tupci pracovat na městské správě.
(Freepik)
Ztratili jste se v tom taky? Divím se, nám to přijde normální. Ale nic si z toho nedělejte. Zoufalé dotazy v tomto směru zodpovídám dál a vždy ochotně. Občas dokonce i příbuzným, kteří popsanou dramatickou zápletku nepobralii dodnes...
