Vedle mě stála ve výhledu švestkově modrá Felicie, ke které se o dvou francouzských holích pomalu a namáhavě blížil přihrbený pán menší drobné postavy a bledé tváře, evidentně již drahně dlouho putující po světě. Střízlivým odhadem mu jistě nechybělo mnoho do devadesátky, pokud ji už nepřekročil. Alespoň se tak jevil. Občas se zastavil, odpočinul si a rozhlédnul po okolí. Jako by někoho vyhlížel. Někoho, kdo ho tou Felicií odveze, pomyslela jsem si, když dorazil k autu. Pomaličku ho obešel, nakukoval dovnitř a stále mě udržoval v domnění, že čeká na řidiče.
Po několika minutách váhavě auto odemkl, opatrně do něho uložil berle a považte, jak ve zpomaleném filmu se vsoukal za volant. Zůstal nečinně sedět, jen koukal před sebe takovým zvláštním prázdným pohledem. Asi vzpomíná na lepší časy své řidičské kariéry a krátí si tím čekání na odvoz, domnívala jsem se. Po nějakých pěti minutách auto nastartoval. Překvapeně jsem odtrhla oči od slepičí farmy ve čtečce a zírala do Felicie. Trvalo další minuty, než se pán pomaličku otočil za sebe a rozhodnul se začít couvat. Bylo to napínavé jak kšandy, kam se tehdy hrabaly slepice, vejce a Betty. Asi tak dvě tři minuty se po centimetrech Felicie vysoukávala z parkovacího místa a zčásti nesměle, zčásti odhodlaně, odbočila směrem do města.
„No potěš koště,“ vyhrkla jsem nahlas s vykulenýma očima.
Druhý den mi před auto, jedoucí po hlavní silnici, vystartoval ze stopky, odbočujíc doleva, postarší pán v čepici ve Felicii barvy tmavočervené. Musela jsem dupnout na brzdy, naštěstí už v méně než předpisové rychlosti, a po chvíli znovu, když bez varování zastavil u popelnic, a to vypadal tak o 20 let mladší, než ten pán ze včera.
Za několik dní po té jsem zaslechla v rádiu, a teď to bude drsné, že v Japonsku se rozhodli přispět řidičům seniorům na pohřebné, když včas odevzdají své řidičské oprávnění. Nechť jsme všichni soudní včas, prosím!