Kouzlo časů minulých: Vesničan na měšťance

Z gymnázia na měšťanku jsme v devětačtyřicátém přešli jako jeden hoch, protože jsme byli sekundáni, a ti neměli nárok dokončit gymnázium. Terciáni se jakžtakž provlékli mezi paragrafy nového zákona o sjednoceném školství z dubna 1948. Měšťanky byly i v menších městech, a tak jsme se "trhli" tam, kde to bylo do školy nejblíž. Já zůstal ve stejné budově, která se už nejmenovala gymnázium, ale měšťanka. Přibyla spousta nových spolužáků, kteří postoupili z druhé měšťanky, a do třídy zavál jiný duch.

Začalo to třídním učitelem, který byl sportovec každým coulem a při holdování této vášni si zle pochroumal nohu při lyžování a chodil povětšině o holi a měl přezdívku Čaganista. Byl velmi vstřícný, stále něco pro své žáky organizoval, dělal spoustu různých koníčků, jeden z nich jej dovezl až na místo vedoucího Střediska pro výchovu filmem a diapositivem. Tuto funkci vykonával bezplatně a věnoval jí nejméně deset hodin týdně. Byl přísný, ale na nikoho z nás nešáhl.

To katecheta, kterého jsme vzhledem k jeho pleši přezdívali Lebec, byl jiného ražení. Seděl jsem jako vždy kvůli krátkozrakosti v první lavici a se mnou spolužák Fojtík, který bydlel v Konviktu, což bylo církevní zařízení, připravující od raného mládí hochy na budoucím možné studium teologie. Tomuto církevnímu zařízení již vzhledem k novému režimu dohořívala svíčka, nicméně Fojtík na přání svých rodičů ještě asi rok v Konviktu pobýval.

Proč o tom mluvím v souvislosti s katechetou? Přišel do třídy jako vždy s futrálem pod paží, všichni povstali a jak došel ke stolu na stupínku, pokynul k usednutí. Pak vytáhl z futrálu husle a smyčec, malinko naladil a zvěstoval: "Dneska si zazpíváme, Tisíckrát pozdravujeme Tebe". Použil smyčec jako dirigentskou hůlčičku a po tom správném znamení se třídou rozlehla tato náboženská píseň. Ten den jsme odezpívali první čtyři takty a husle zmlkly. "Fojtíku, proč nezpíváš?" vyslal dotaz směrem k první lavici. Fojtík sklopil hlavu a mlčel. "Ptám se tě, proč nezpíváš," postoupil až těsně před něj. Fojtík mlčel a palci na spojených rukách předvedl mlýnek. Lebec se neudržel a políček, který obarvil Fojtíkovu tvář dočervena, mlaskl jako když se kapr hází nad hladinu rybníka. Zpěv jsme dokončili, ale Fojtíkova tvrdá hlava nevydala ani hlásek.

Třetím z pozoruhodných učitelů byl nám dobře známý profesor Kubeša, o kterém byla už řeč na jiném místě (Kouzlo časů minulých: gymnázium) a který přešel s námi na měšťanku. Byl v té době vedoucím Valašského krúžku, do kterého chodily převážně starší "tetiny", a tak nás, třináctileté měšťankáře, začal získávat pro výuku valašských tanců. A podařilo se. Takže jsem se naučil v náruči statných tanečnic, kterých jsem se vzhledem k jejich objemu taktak držel, valčík, polku, ale i spoustu valašských tanců, čímž jsem na několik let uvízl v osidlech tenkrát tak vyhledávané zábavy.

Všichni tři učitelé by se dali zařadit do skupiny, nazvané "každý pes, jiná ves". Čaganista byl evangelík a v tom směru na nás i když jen maličko, působil. Lebec jako katolický kněz byl na směru našeho náboženského přesvědčení přímo profesně závislý a Čaganista byl pro něj nepříjemným sokem. A Kubeša, jak jsme jej přezdívali? Májíček! Tomu bylo náboženství fuk, hlavně když měl tanečníky do "krúžku". Co nám katecheta natloukl do hlavy se rázem vytratilo, když se v krúžku ve čtvrté měšťance objevila děvčata ze třeťáku a stranou šlo učení i náboženství. Holt jsme si čuchli k rozvíjejícím se poupátkům.

Kromě starostí, jak vyjít se všemi učiteli s alespoň obstojnými známkami a prvním stupněm z chování, jsme si čas o přestávkách krátili hrou, zvanou "šprtec". Na skoro všech lavicích bylo vyznačeno hřiště, skoro každý měl onen nástroj, podle kterého byla hra pojmenována a tři mince, které byly potřeba, nikdo neutratil ani náhodou. Bez nich by dobré umístění v třídní šprtcové lize bylo nemyslitelné.

A tak šel čas, tenkrát jako hlemýžď, z dnešního pohledu jak Pendolíno a měšťanka už brzy vzala zasvé.