Mlčení je známkou pohody.
Zapomeňme na poučky, že by partneři měli sdílet své pocity a neustále si povídat. To je možné nanejvýš tak v prvotním období zamilovanosti. Čím déle jsou lidé spolu, tím méně spolu mají o čem mluvit. Je to logické, už si přece vše řekli. Na tom, že muž kouká na televizi, žena čte a oba mlčí, není nic špatného, naopak. Když muž mlčí, znamená to, že je spokojen a moudrá žena by to za řadu let strávených v partnerském svazku měla už konečně vědět.
Občas je třeba mlčení přerušit.
To by zase měl vědět moudrý muž. Pokud čas od času vykoukne ze své bubliny mlčení, kterou kolem sebe za dlouhé roky vytvořil, a řekne své partnerce něco, co partnerky rády slyší, může si pak zase v klidu týdny mlčet. A doma bude zase pohoda. Stačí opravdu krátká věta a vůbec nemusí jít o banalitu typu: Miláčku, tobě to sluší. Ta po čtyřicetiletém manželství spíše vyděsí. Proto je lepší použít věty typu: Nepotřebuješ něco? Máš se dobře? Co ta noha, už tě bolí méně?
Kutlochy, nory, koutky…
Můžeme to nazvat jakkoli, ale jde o prostor, kde je člověk sám. Dříve měly ženy své budoáry, ve kterých se krášlily, odpočívaly a kam muži vstupovali jen na pozvání. Pánové měli své pracovny, kluby. Mít své soukromí je třeba i v tom nejlépe fungujícím vztahu. Jistě, je těžké vytvořit si ho v malém bytě, ale je třeba využít všech možností. Například pokoj po dítěti, které dávno odešlo z domova, ihned zabrat pro sebe. Zapomeňme ve stáří na kouzlo společných ložnic, které utužují manželství. Neutužují. Ve stáří funíme, chrápeme, budíme se v noci, rušíme se. Když si muž vytvoří svůj pokoj a žena svůj, rázem si vzájemně ráno budou milejší. V šedesáti a více letech oddělené ložnice neznamenají, že už se nemáme rádi. Znamenají, že se máme tak moc rádi, že nám záleží na tom, aby se ten druhý dobře vyspal.
Nevyčítejme křivdy.
Je to těžké, ale důležité. I když víme o vzájemných nevěrách, lžích, zatajených dluzích či jiných malérech z minulosti, za žádnou cenu se k nim po letech nesmíme vracet. Protože pokud jsme se už jednou rozhodli spolu zůstat, tím jsme je smazali. Je to jako výmaz z trestního rejstříku. Pachatel bude celý život vědět, že provedl něco zlého, ale nikdo mu to už nesmí dávat najevo. Je vymazáno. Pokud je mezi partnery něco tak závažného, že s tím nemohou žít, mají se rozejít. Ale být spolu a ještě v penzi si vyčítat něco, co se stalo před třiceti lety, je spolehlivá cesta k tomu, jak prožít poslední fázi života nešťastní.
Představme si, jaké je být sami.
Ten šarmantní muž, který kdysi uměl bavit společnost, je ubručený neupravený dědek. Ta kráska, za kterou se otáčeli všichni sousedé, je hudrující obézní paní. Jestliže situace doma nazrála do fáze, kdy se partneři takto navzájem vidí, je čas udělat experiment. Představme si, že jsme sami. Že dědek nebručí, paní nehudruje. Ten druhý tady prostě není. Nevynese koš, nezeptá se, co bude k obědu, nenadává u zpráv, neruší dlouhým telefonátem s kamarádkou, ťukáním do klávesnice počítače, hlasitě puštěnou televizí. A přemýšlejme. Jaké by to bez něj nebo bez ní bylo? Necítili bychom se divně? Osamělí? Nebylo by nám smutno? Bylo? Tak buďme rádi, že tady s námi stále je. Nebylo? Tak ten vztah ukončeme. Rozejít se dá i po šedesátce a je to lepší, než se v poslední části života trápit.
