Počet lidí, kteří v České republice trpí demencí, odpovídá téměř počtu obyvatel Plzně, tedy čtvrtého největšího českého města se sto šedesáti devíti tisíci obyvateli. Žen, které mají demenci, je přibližně tolik, jako je obyvatel Liberce, mužů tolik, jako obyvatel Jihlavy. Na takových konkrétních údajích se tentokrát autoři zprávy snaží ukázat, jak hodně je tato nemoc rozšířená. Celkem známý je údaj, že riziko vzniku demence roste s věkem. Méně známý je ovšem fakt, že roste počet lidí s demencí, kteří jsou svobodní, ovdovělí či rozvedení. Zkrátka, samota má na tuto nemoc vliv a lékaři se čím dál častěji přiklánějí k názoru, že osaměle žijící senior je demencí ohrožen mnohem více než ten, který žije v kontaktu s rodinou.
„Mezi lety 2014 a 2015 se počet lidí s demencí zvýšil o tři tisíce sto osmdesát sedm osob, více než dvě třetiny lidí s demencí tvoří ženy,“ uvádí Martina Mátlová, ředitelka České alzheimerovské společnosti. „Pokud se podíváme na historický vývoj výskytu demence v České republice, můžeme konstatovat, že počet lidí, kteří jí trpí, neustále narůstá,“ dodává.
Zlom podle ní nastává v důchodovém věku, kdy se s každým přibývajícím rokem výskyt demence zvyšuje. Zatímco do pětašedesáti let trpí demencí každý osmi stý šedesátý šestý obyvatel České republiky, ve věku nad pětašedesát je to už každý třináctý. „V případě nejvyšších věkových kategorií nad osmdesát let věku pak každý pátý, nad devadesát dokonce téměř každý druhý,“ říká Martina Mátlová.
Nejohroženější jsou Pražané
Čísla týkající se této nemoci jsou opravdu smutná. Zatímco v šedesátých letech žilo v České republice kolem padesáti tisíc lidí s demencí, v roce 2000 kolem devadesáti tisíc a nyní už přes sto šedesát tisíc. „Pokud použijeme projekci obyvatelstva a aplikujeme na ni poslední studie, můžeme říct, že v roce 2020 u nás bude žít téměř sto osmdesát tři tisíc lidí s Alzheimerovou chorobou nebo jinou formou demence, v roce 2050 pak dokonce tři sta osmdesát tři tisíc,“ píší autoři studie. Absolutně nejvíce lidí, u nichž je diagnostikována demence, žije v Praze, a to přes dvacet tisíc.
Zpráva o stavu demence každý rok zkoumá i možnosti, jaké nemocní mají. Zkrátka, jaká je nabídka služeb pro ně, jestli rodiny mají šanci zajistit jim potřebnou péči, nakolik jim v tom může pomoci stát či neziskové organizace. Závěr? Nic moc. Autoři zprávy označují za velký samostatný problém nedostupnost těchto služeb.
„Obsazenost kapacit pobytové péče dosahuje více než devadesát pět procent, čekací lhůty na umístění do pobytových zařízení se často pohybují v řádech měsíců, na kvalitnější zařízení se čeká i léta,“ uvádí Martina Mátlová. V roce 2015 bylo evidováno přes osmnáct tisíc neuspokojených žadatelů o pobyt v domově se zvláštním režimem, to znamená v zařízení schopných uspokojit potřeby lidí trpících nějakou formou demence. S tím souvisí i odhady toho, kolik lidí se o své nemocné příbuzné stará vlastními silami. Evropská společnost Alzheimer Europe odhadla, že jen v České republice je přibližně o sto tisíc nemocných pečováno doma, přičemž jeden takový nemocný obvykle potřebuje střídavou péči dvou až tří rodinných příslušníků. Každý, kdo se s takovou nemocí v rodině setkal, ví o čem je řeč.
Příklad: Sedmdesátiletý Ivan z malé obce u Ostravy trpí vyšší formou demence. Manželka se ho bojí nechávat samotného doma. Když to naposledy udělala, pustil do zahrady cizího člověka, nechal otevřenou branku, takže utekl pes, zapnul hořák pod hrncem a málem vyhořeli. Když tedy manželka potřebuje odejít, přichází její sestra, která bydlí na druhém konci vesnice. Jednou týdně přebírá péči na celý den Ivanova dcera, v případech nutnosti, vypomáhá i vnučka. Sečteno, podtrženo, jeho nemoc změnila život celé rodiny a péče o něj zaměstnává čtyři ženy.
Víme toho málo
Tato nemoc je tak trochu tabu. Zatímco o rakovině, mozkové mrtvici či srdečních vadách se mluví a píše často a otevřeně, demence je tak smutné téma, že pro něj ve společenských časopisech a jiných médiích moc prostoru není. Je totiž příjemnější popsat příběh celebrity, která vyhrála boj s nádorovým onemocněním, než příběh člověka, který nepoznává své blízké a nemůže už vynést ani smetí, aniž by se ztratil.
„Tato nemoc je provázena velkou neinformovaností, předsudky a obavami. Přestože věda neumí toto onemocnění vyléčit, už dokáže rozpoznat jeho projevy a zmírnit některé příznaky. Tudíž zlepšit kvalitu života. Velmi tak záleží na tom, jaké má člověk s demencí a jeho okolí informace, jak s nimi umí zacházet a jak se využívají pro jeho podporu,“ podotýká Martina Mátlová. Je to tak, toto téma je velmi smutné a optimismu do dalšího dne nikomu nepřidá. Ale jak už to bývá, zavírat oči nad nepříjemnými věcmi se nevyplácí.
