Rychlost stárnutí a doba jeho nástupu je ovšem individuálně různá. U dítěte známe přibližně dobu, kdy se objeví zřetelný pokrok ve vývoji, opačně to však odhadnout prakticky nelze. Je ovšem evidentní, že člověk, který neupadne do životní letargie s úderem důchodu, ale naopak pokračuje v činnosti a především dokáže nadále zatěžovat a zaměstnávat svou psychiku, udrží mnohem déle své schopnosti a bude je moci prakticky využívat.
Mechanicky vyčleňujeme stáří zhruba od 55 let, to ovšem neznamená, že v tomto věku je člověk starý! Pouze tu počíná přirozená involuce. Stačí se podívat do svého okolí a jistě zjistíme, že jsou v něm osoby, které stárnou rychle, jiné pomalu. Záleží velice na tom, které funkce organismu jsou nejvíce postiženy. Z psychologického hlediska se zdá, že lépe umějí stárnout muži, že se lépe vyrovnávají s novou životní rolí, kterou jim stárnutí nabízí. Ženy prožívají nástup vyššího věku relativně hůře a mnohdy bývá spojen s depresivními a úzkostnými příznaky. To však neznamená, že neexistují muži, kteří se snaží známky stárnutí stůj co stůj zamaskovat – třeba tím, že si vytrhávají první šedivé vlasy…
U velké části stárnoucích osob skutečně panuje pocit, že již dospěly k hraničnímu okamžiku, kdy se projeví jejich nemohoucnost, úbytek fyzické síly, vytrvalosti, pozornosti, pevného zdraví, odolnosti, a zároveň i úbytek paměti a intelektu. Tento prožitek podporuje i fakt, že milované bytosti odcházejí a blíží se i myšlenka na vlastní smrt. A jestliže si v dospívání člověk s myšlenkou smrti pohrává a riskuje, v etapě stárnutí je smrt sice úzkost navozující stav, ale v podstatě přirozené završení dosavadního života. Přesto u některých lidí se objevuje depresivní ladění, hypochondrický stesk a jindy zas rozladěnost a morozita, pesimismus a někdy dokonce zloba a zjevné nepřátelství vůči okolí i nejbližším lidem.
I vlastní stáří prožívají lidé různě. Někteří jako neustále naštvaní a hašteřiví jedinci, protivní a obávaní, jiní jako vyrovnaní, laskaví a trpěliví, sami se sebou smíření lidé. Stáří pochopitelně přináší určité obtíže: schopnost zapamatovávat si a ukládat nové poznatky je nesporně menší, hůře se přizpůsobuje, s větším úsilím musí analyzovat a snažit se porozumět. S tím je spojena často ulpívavost, nepružnost, rigidita a může tím být narušena i tvůrčí činnost. Má-li však starý člověk dostatek času, pohodu a klid k řešení problému, uspěje ve většině případů stejně dobře jako mladý člověk a často neklidný jedinec. Je ovšem pravda, že zpomalení dušení činnosti, zejména horší schopnost vybavovat si uložené zážitky a informace, je prožíváno bolestně.
To platí pro průměr populace, jsou však dobře známy případy, kdy věk nijak neovlivnil tvůrčí činnost, například u Chaplina, Picassa či Shawa.
Velmi častou známkou stáří bývá opožděná reakce, tendence k opakování známých věcí a nepřesné chápání. Nové vědomosti přestávají přitahovat, ztrácí se zájem a dochází většinou i k tělesným obtížím a stesků, které znemožňují dřívější rytmus života. Zůstává však zvýrazněna staropaměť, tedy paměťová stopa uložená hluboko, obsahující vzpomínky a prožitky. Proto slavní starci dokážou tak snadno zazářit duchem ve svých memoárech.
V některých případech se mohou projevit zvýrazněné negativní rysy osobnosti, jakási pozdní odbrzděnost, což se v předcházejícím období neprojevovalo. Mohou to být třeba rysy enormní spořivosti až lakomosti, případně se zhoršením ostrosti sluchu a zraku se projeví skryté vlohy žárlivosti, podezřívavosti a nepřátelství. I hloubka spánku bývá porušena, spíše zkrácena. To vše bývá důvodem pro vznik úzkostných stavů.
Přirozeně tu hrají roli i další sociální aspekty, úbytek celkové psychické kapacity, postupné odumírání buněk, blížící se hranice smrti, snížení pracovní výkonnosti, oddělení od blízkých a často i materiální a fyzická závislost. S přibývajícím věkem se projevuje i určitá změna ve vztazích, zejména vůči vnoučatům, jako by v nich bylo pokračování životní cesty. Staří v nich vidí svůj obraz, svoje dětství a tím i opravňují svou existenci. Jsou vůči nim mnohem tolerantnější, než byli k vlastním dětem. Zajímavé zjištění francouzských psychiatrů, že ideální je spojení právě těchto dvou rozdílných generací, vedlo k teorii demografické pyramidy, kde jsou na nemocniční oddělení přijímány všechny generace vedle sebe a ustoupilo se od takzvaných gerontologických oddělení. Praxe ukázala, že to vede ke vzájemné stimulaci a zvýšení emotivního náboje ve vztazích.
Nejvýznamnějším momentem stáří je smrt partnera. Tato skutečnost často vyvolá akceleraci procesu stárnutí, narůstající pocit zbytečnosti a osamělosti, který se jen obtížně daří zvládnout. Je proto svrchovaně důležité, aby i ve stáří lidé nezapomínali na své koníčky a udržovali přátelské vztahy se skupinou svých vrstevníků, s nimiž je spojuje pohled na svět, podobné zážitky a prožitky.
Ze strany okolního světa je však třeba, aby si všichni uvědomili, že stáří čeká na každého, a tak se snažili pochopit je v celé jeho šíři. Připravují si tak nejlepší podmínky i pro své vlastní stárnutí.
Jan Cimický
Jiřina Sámková
MUDr. Jan Cimický, CSc. se narodil 23. února 1948 v Praze.
Roku 1972 dokončil studia na Fakultě všeobecného lékařství University Karlovy v Praze, o pět let později obhájil doktorát na universitě v Paříži a stal se jejím zahraničním asistentem, v roce 1983 pak obhájil kandidátskou práci na lékařské fakultě v Praze. Po promoci, od roku 1972 působil v Psychiatrické léčebně v Bohnicích, od roku 1981 do roku 1996 jako primář. V témže roce otevřel Centrum duševní pohody Modrá laguna, kde působí dodnes. Zabývá se především vlivem umění na člověka a obranou proti stresovému selhání, o čemž přednáší na různých odborných fórech u nás i v zahraničí. Je členem francouzské a italské psychiatrické společnosti, přednáší pravidelně ve Strasbourgu pro EUROCOS. Od roku 1987 se zabývá i aktivně akupunkturou. V literární oblasti je členem rady Obce českých spisovatelů a předseda české asociace autorů detektivní literatury. Je autorem řady prozaických i básnických knih, i překladů z francouzštiny.
PhDr. et Mgr. Jiřina Sámková se narodila 17.5.1982 v Písku, v roce 2005 vystudovala Policejní Akademii s titulem Bc.,v roce 2008 získala magisterský titul v oboru Andragogika na UJAK. V roce 2014 dokončila promocí studium na jednooborové psychologii na Univerzitě Palackého v Olomouci. Dnes pracuje v centru Modrá Laguna jako psycholog. Věnuje se relaxačním technikám a kognitivně behaviorální terapii.
