Blanka (71): Přišla jsem o muže a teď i o místo, které jsme milovali
Ilustrační foto: Pexels

Blanka (71): Přišla jsem o muže a teď i o místo, které jsme milovali

23. 9. 2021

Většinu volného času jsme s manželem trávili na chatě v Beskydech. On ji zdědil po rodičích, měl to tam moc rád. Já jsem si to místo časem taky zamilovala. Pro oba bylo naše manželství už druhé.

V podstatě jsme se oba rozvedli proto, že jsme se poznali a chtěli být spolu. Nebylo to snadné, manžel měl dceru, já také a holky se moc nemusely.

Jeho dcera mi nikdy neodpustila, že jsem jí takzvaně vzala tátu. Když se obě holky sešly na chatě, nebylo to nic příjemného. Ale dospěly, osamostatnily se, zařídily si své životy a zdálo se mi, že se jejich vztah zlepšil - i když jsme se všichni pohromadě vídali málokdy.

Pro nás s manželem byla chata vším. Postupně jsme ji opravili a stalo se z ní krásné místo k celoročnímu bydlení. Většinou jsme tam bývali sami, sem tam jsme pozvali nějaké kamarády. Hned, když jsme šli do penze, jsme se tam nastěhovali. Vyměnili jsme byt v Ostravě za menší a většinu času jsme pobývali v Beskydech.

Manžel byl zvelebováním chaty jako posedlý. Založil tam užitkovou zahradu, krásné skalky, stříhal jehličnany do rozličných tvarů, všechno tam kvetlo, vonělo. Pořád něco kutil, vyřezával totemy, až jsem si z něho dělala legraci, že naše chata je jeden velký kýč. V penzi tam vše dovedl k naprosté dokonalosti.

Na jaře roku 2019 zemřel. Měl nádor, ale přišli jsme na to pozdě. Aspoň se dlouho netrápil.

Strávila jsem pak na chatě sama celé léto, podzim, zimu. Občas tam za mnou přijela kamarádka, jednou dcera, ale jinak jsem se tam vzpamatovávala úplně sama.

Nedávno se ozvala manželova dcera. Ptala se, jestli vím, že má na chatu nárok. Samozřejmě, že to vím, už před časem proběhlo dědické řízení. Tehdy řekla, že o chatu momentálně nemá zájem, ať na ni jezdím dál a že se časem domluvíme. Nyní řekla, že ji chce co nejdříve prodat. Já trvala na tom, že ji vyplatím.

Když jsem se přišla informovat do banky, ve které mám účet, řekli, že mi tak velkou sumu nepůjčí, že nesplňuji podmínky. Jinými slovy, že jsem stará. Půjčili by mi, kdybych chatu bance zastavila. Z toho mám strach. Dcera na tom není tak finančně dobře, aby mi mohla půjčit. Také mi doporučuje, abych chatu prodala a rozdělila se s Václavovou dcerou. Já vím, že z praktického hlediska by to bylo nejjednodušší.

Ale já nemůžu prodat místo, na kterém se tolik nadřel, které tak miloval. Nedovedu si představit, že tam třeba někdo porazí nějaký strom, se kterým si Václav dával tolik práce. Že to koupí někdo, komu se nebudou líbit jeho skalky, jeho totemy, koupelna s kachličkami s obrázky kopretinek, které složitě sháněl, protože věděl, že mám kopretiny ráda. Mně ho tam připomíná každý kus dřeva, každý kámen, každá rostlina.

Vím, že když chatu prodám, ulehčím si život. Ale budu se trápit. Budu sedět celé dny v našem malém panelákovém bytě a utrápím se.

Vím, že když chatu neprodám, nějak se mi podaří si někde půjčit na vyplacení Václavovy dcery, budu se taky trápit. Budu žít v nejistotě, zda vše splatím. Ještě si k penzi přivydělávám, ale když to poctivě propočtu, je to tak velká částka, že ji splatit schopna nebudu a přece nemůžu odejít ze světa s dluhy. Jen by to odnesla má dcera, která by pak chatu beztak prodala, aby dluhy po mě umořila.

Vím, že se chaty musím zbavit, ale je to pro mě totéž, jako bych prožívala smrt mého muže podruhé. Přišla jsem o něj a teď přijdu i o naše nemilejší místo.

 

Blanka (psáno v 71 letech pro neziskový portál vdovyvdovam.cz)

 

 

 

 

 

Můj příběh ovdovění
Autor: Redakce
Hodnocení:
(5.1 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jiří Dostal
:-) :-) Už od dětství jsem v matčině kšeftě poznal, jak jsou ženské nemilosrdné, i na pohřeb některé chodily kontrolovat, jestli ta ventra fakt klesá do hrobu... :-) :-)
Věra Halátová
Těžká věc. Společné vlastnictví manželů se po smrti jednoho dělí na polovinu pro žijícího a druhá polovina se rozděluje manželce/manželovi a všem dětem zemřelého. Toto platí takměř odjakživa. Za manželova života jste to měli ošetřit tak, abyste po jeho smrti neměla problémy. Pěkně jste si postěžovala, ale zbytečně, nikdo z těch, co si to přečtou Vám nemohou nijak pomoci. Sebelítost a projevená účast cizích lidí Vám, bohužel, nepomůže.
Eva Kopecká
Člověk se těžko smiřuje s tím, že v životě došlo ke změně, na kterou nebyl zvyklý nebo na ní nebyl připraven. Vdova se chce držet chaty, která ji připomíná život s manželem. Ale budou ji síly jen ubývat, takže pokud by i našla způsob druhou majitelku vyplatit, čeká ji stres a hodně starostí. Zaprvé aby půjčku splatila, zadruhé aby péči o objekt sama zvládala. Otázka je, zda to v jejím věku je žádoucí a prospěšné. Kdyby jí kdokoli půjčku poskytl, splatí to třeba za deset nebo nevím kolik let. Je asi kruté říct to nahlas, ale osmdesátiletý člověk má jiné starostí, než udržovat chatu. Už na to není kondice a síla. Ta se věnuje tomu, aby si člověk zajistil svoje základní potřeby doma. Úklid, jídlo, léky, poplatky, prádlo, nákup, kontakt s lidmi, atd. Moje matka, když ji kolem 65 začaly ubývat síly pro práci na zahradě /a to jsem ji jezdila pomáhat/, dokázala mávnout rukou nad tím, že byli s tátou první majitelé a strávili tam celé roky. Darovala ji bratrovi, i když věděla, že on tam nikdy dělat nebude a že ji prodá, aby měl na vylepšení svého bydlení. Což se i stalo. Na tu tátovu zahradu asi nejvíc vzpomínám já. Jsou tam jiní majitelé a dávno to tam vypadá úplně jinak... Pokud paní Blanka ráda zahradničí, třeba najde lidí, co na svou zahrádku nemají čas a ona tam účelné bude moci trávit čas. Jim pomůže, vypěstuje si něco, co si zmrazí, zavaří, atd. Možná, že si za utržené peníze koupí malou zahrádku i sama. Na nějaké chatě někde na polosamotě by se paní Blanka v zimní noci po nenadálém úrazu atd těžko dovolala pomoci. Jet MHD z bytu na zahrádku a večer do bezpečí paneláku vidím jako ideální řešení. Nezle žít minulostí. Je čas jít dál v nových změněných podmínkách. Nikdo se tomu nevyhneme....
Danka Rotyková
Nedávno jsem někde četla, že stáří bolí, ale zato má člověk maximum informací. Když se nad tím zamyslím, je to docela pravda. Paní Blanka by to mohla použít pro řešení své situace. Chce to ale patřičný nadhled a hlavně - důležitá je schopnost nelpět na hmotných statcích. Tím je myslím řečeno vše. Mít chalupu je pěkné, ale chce to "schopného chlapa". A pokud na to partner není, pak se to dá řešit dostatečnými finančními prostředky. Pokud je ale Blanka vdova, upřednostnila bych rozum před city. A to je ta bolest, o které jsem psala na začátku. Pokud emoce převažují nad zdravým rozumem, pak to nemůže dobře skončit. A může si vůbec člověk ve stáří stavět vzdušné zámky?
Dana Divišová
Podobnou záležitost teď řeší moje kamarádka. Jen s domem, který si vybudovali s manželem. Splatili úvěry a nedlouho potom manžel zemřel. Protože měl děti z předchozího manželství, část domu vlastní ony. Teď potřebují samy peníze a tak chtějí vyplatit. Jenže, jak stoupá cena nemovitostí, stoupá i částka k vyplacení. Nevím, zda jí půjčí její vlastní děti, má nějaké úspory, které před časem měly na toto vyrovnání stačit. Dnes už ne. Je na tom psychicky dost špatně.
Olga Škopánová
Pánova dcera i jeho druhá manželka jsou nepominutelnými dědici nemovitosti a pokud ani jedna nemá dost peněz na vyplacení té druhé tak nezbývá než chatu prodat.
Eva Kopecká
Na jednu stranu chápu jak manželku toho nadšeného chalupáře,na stranu druhou tak i dceru. Chata byla majetkem rodiny toho pána, je dílem nelogické, aby se její majitelkou stala sedmdesátiletá druhá žena. Jednou by to po ní zdědila její dcera a jak by k tomu přišla ta dcera jeho? Na stranu druhou to zase byla druhá a manželka, která to tam s ním zvelebovala a starala se o něj. Tak za co by měla být krácena? Opravdu těžká ráda. Obě mají na tu svou polovinu právo. Jeho dcera se asi bojí, aby na ní vůbec něco jednou z chaty zbylo. Obě mají kus svoji pravdy a svých nároků. Nejlepší by bylo, aby se domluvily, že druhá manželka bude chatu užívat třeba pět let a potom chata přejde do majetku dcery pána. Hrcat se v osmdesáti z nostalgie na objekt, kde není v mých silách to udržovat, je nerozum. Stejně jako urychleně se zbavit nemovitosti, jejíž cena poroste. No lidí nejsou schopni se domluvit v jedné rodině, natož když se sejdou dvě ženské ze dvou rodin...
Jitka Caklová
:-) :-) :-) ...............
Jiří Dostal
:-) :-) Jako latentní masochista miluji pomyslné leč tvrdé argumenty jak varlata ve svěráku. :-) :-)
Alena Majcherová
Paní v jejím věku je z toho nešťastná. Uvědomuje si, že jí budou roky jen a jen přibývat a sil ubývat, aby se mohla starat o nemovitost sama? A další věc, píše, že proběhlo dědické řízení, ale nepíše jak - chata byla v dědickém řízení dána do spoluvlastnictví s nevlastní dcerou a staly se obě sploluvlastníky? Na to měli s manželem myslet za života a ošetřit to jiným způsobem a v mladším věku pokud nechtěli, aby chata spadla do spoluvlastnictví. A ne až nyní, až ovdověla a je na to sama. Takovým situacím se za života dá předcházet a určitě by jim to právník vysvětlil a dal alternativy. Takhle dědické řízení vždy dopadá když se věci neřeší včas. Nikdo z nás není nesmrtelný a ví, že jednu k takovým věcem dojít musí. A potom, proč z toho dělat takovou tragédii, v tomto věku je nejlepší žít jinde a mít dostupnost - nákupy, lékaři apod.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.